II.ÚS 1953/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky KOMETA PS a.s. Brno, sídlem Sportovní 486/4, Brno, zastoupené JUDr. PhDr. Jakubem Valcem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem nám. Svobody 702/9, Brno, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026 č. j. 29 ICdo 131/2024-432, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 2. 2024 č. j. 14 VSOL 342/2023-344 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023 č. j. 4 ICm 355/2020-241, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) VALC real estate, spol. s r. o., sídlem nám. Svobody 702/9, Brno, 2) Zrůstek a partneři v. o. s., sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5, a 3) Statutárního města Brno, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení části v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Krajsky soud v Brně ("krajský soud") rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 24 INS 4201/2009 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka a první vedlejší účastnice, jako insolvenční správkyně stěžovatelky, domáhaly určení neplatnosti kupní smlouvy č. 0063100200292 uzavřené dne 28. 1. 2010 mezi druhou vedlejší účastnicí (jako prodávající) a třetím vedlejším účastníkem (jako kupujícím), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k tam označeným nemovitostem (výrok I). Stručně řečeno, krajský soud neshledal žádné důvody neplatnosti kupní smlouvy.

3. K odvolání stěžovatelky a první vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Na rozdíl od krajského soudu však kupní smlouvu označil za neplatnou ve smyslu § 295 odst. 2 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Za podstatnou považoval skutečnost, že třetí vedlejší účastník, který následně kupní smlouvou nabyl nemovitosti z majetkové podstaty insolvenční dlužnice - stěžovatelky, se stal náhradníkem věřitelského výboru (již v roce 2009) s tím, že věřitelská schůze k této transakci neudělila souhlas. Vrchní soud přesto neshledal důvod ke změně rozhodnutí krajského soudu.

4. Předeslal, že třetí vedlejší účastník fakticky funkci ve věřitelském výboru nevykonával (ani se jí neujal), z čehož dovodil, že uzavřením kupní smlouvy nebyl porušen účel sledovaný § 295 odst. 1, 2 písm. f) insolvenčního zákona, jímž je zabránění zneužití postavení člena (náhradníka člena) věřitelského výboru v neprospěch ostatních věřitelů. Uzavřením kupní smlouvy (bez souhlasu schůze věřitelů) nebyl "cíleně" obcházen zákaz (omezení) nabývání majetku z majetkové podstaty. Za této situace nebylo možno žalobě vyhovět, neboť by šlo "o přehnaně formalistický postup, který nelze tolerovat". Vrchní soud dále zhodnotil, že podaly-li stěžovatelka a první vedlejší účastnice žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy až dne 27. 1. 2020, tj. v době, kdy do uplynutí lhůty deseti let od vkladu vlastnického práva třetího vedlejšího účastníka k nemovitostem a uplynutí vydržecí doby "chyběl" jeden den, je podání žaloby zneužitím práva (a jednáním rozporným s principem poctivosti), které nepožívá právní ochrany. Současně uvedl, že dalším důvodem, který vylučuje "posouzení" kupní smlouvy jako neplatné, je též veřejný zájem na fungování (zachování) plaveckého stadionu v Brně; stěžovatelka jeho provozování finančně nezvládala a žádný jiný subjekt neprojevil o koupi zájem.

5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Předně konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť se týká otázek výkladu § 295 odst. 1, 2 písm. f) insolvenčního zákona, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech beze zbytku nezodpovězených. Zhodnotil, že závěr vrchního soudu o neplatnosti kupní smlouvy je správný, a to i s ohledem na včasnost podání žaloby (srov. § 289 odst. 3 insolvenčního zákona ve znění do 31. 12. 2013). Následně prověřil správnost právního posouzení věci vrchním soudem, podle něhož je podání žaloby zneužitím práva a jednáním odporujícím principu poctivosti, které nepožívá právní ochrany. Nejvyšší soud ve shodě se svou předchozí judikaturou shledal, že v nyní posuzované věci jsou dány výjimečné okolnosti, které odůvodňují uplatnění institutu zneužití práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 8). Uzavřel, že tyto skutečnosti (celkem šest) by "izolovaně nemohly vést k závěru o zneužití práva dovolatelem (dlužníkem), ve svém souhrnu [však] přijetí takového (výjimečného) závěru nejen dovolují, nýbrž i vyžadují." Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou ani výhradu stěžovatelky týkající se překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu, neboť tento soud v průběhu odvolacího jednání konaného dne 14. 2. 2024 seznámil účastníky řízení se svým předběžným právním názorem.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení. Předně rekapituluje průběh předchozího řízení i obsah svého dovolání. Namítá, že zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu ve spojení se zamítavým rozhodnutím odvolacího soudu obchází účinky kogentního ustanovení § 295 odst. 1, 2 písm. f) insolvenčního zákona. Vyjadřuje se k jednotlivým okolnostem, z nichž Nejvyšší soud dovodil závěr o zneužití práva, přičemž dovolacímu soudu vytýká, že neobjasnil a řádně neodůvodnil, proč tato dílčí kritéria aplikoval jako stěžejní pro zamítavé rozhodnutí o jí podaném dovolání. Za "nadhodnocený, alibistický a nesprávný" označila závěr o (ne)překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu.

III. Splnění podmínek řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi současně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace a aplikace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění. O takový případ se však v této věci nejedná.

10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem a aplikací podústavního práva [zejména § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník)], který provedly obecné soudy, resp. odvolací soud, a který aproboval rovněž Nejvyšší soud. Z těchto rozhodnutí je ovšem zřejmé, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinily. Ústavní soud v těchto rozhodnutích neshledal žádné vady, které by jej opravňovaly k jejich zrušení.

11. Závěry ohledně zneužití práva podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Zaprvé, obecné soudy se otázkou zneužití práva podrobně zabývaly na základě skutkových okolností, jejichž zjištění, potažmo popis nevzbuzují žádné pochybnosti (srov. bod 27 a body 35-36 rozsudku vrchního soudu). Zadruhé, na základě těchto okolností dospěly obecné soudy k závěru o zneužití práva stěžovatelky, jež navzdory postulované neplatnosti kupní smlouvy odůvodnilo zamítnutí žaloby. Hodnocení obecných soudů, související s interpretací a aplikací podústavního práva, Ústavní soud nepovažuje za svévolné či jinak extrémní, což teprve - jak bylo uvedeno výše - by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nerespektovaly kogentní povahu § 295 odst. 2 písm. f) insolvenčního zákona, přehlíží, že institut zákazu zneužití práva podle § 8 občanského zákoníku slouží jako korektiv právě v případech, v nichž je výkon práva, tak jako v případě stěžovatelky, formálně v souladu se zákonem [srov. např. Lavický, P. § 8 (Zákaz zneužití práva). In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 59, marg. č. 17].

12. Lze shrnout, že namísto konkrétní ústavněprávní námitky proti rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka v zásadě pouze opakuje polemiku se závěry obecných soudů, kterou s nimi vedla v předcházejícím řízení. Ústavní soud doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny (i ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelčině věci dostály.

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu