II.ÚS 1956/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 č. j. 1 ZT 49/2026-21 ze dne 14. května 2026 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha II, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality - 1. oddělení č. j. KRPA-264070-70/TČ-2025-001271 ze dne 19. února 2026, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vůči stěžovateli bylo napadeným usnesením Policie ČR ("policejní orgán") zahájeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Stěžovatel proti napadenému usnesení policejního orgánu podal dne 20. února 2026 stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 ("OSZ") napadeným usnesením zamítlo.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé upozorňuje na zásadní rozpory v jednotlivých významných okolnostech skutkového děje sděleného stěžovatelem a oznamovatelkou. Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že právní kvalifikace dotčených orgánů je předčasná.

5. Zadruhé, napadené usnesení OSZ podle stěžovatele nebylo řádně odůvodněno, jelikož ze strany státní zástupkyně nebyly reflektovány jednotlivé stížnostní námitky stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí konkrétní námitky, které podle něj nebyly řádně vypořádány.

6. Zatřetí, stěžovatel namítá porušení tzv. vyhledávací zásady. Policejní orgán v průběhu relativně dlouhého prověřování případu nedokázal prověřit všechny možné verze popsaných okolností, které mají svědčit i ve prospěch stěžovatele.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/26 ze dne 10. června 2026 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ohledně jeho opodstatněnosti, neboť jde o výlučnou pravomoc příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení konkrétní osobě, že je stíhána pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4016/13 ze dne 30. ledna 2014 nebo sp. zn.

III. ÚS 4113/16 ze dne

28. února 2017). Účel usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4199/16 ze dne 7. srpna 2018, bod 28).

10. Zásah Ústavního soudu proti usnesení o zahájení trestního stíhání je proto možný pouze tehdy, jestliže je takové usnesení projevem zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení a zároveň stěžovateli hrozí neodvratná újma, která je nenapravitelná v dalším průběhu řízení (srov. např. nález sp. zn.

III. ÚS 2520/14 ze dne

9. října 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. prosince 2006). Kasační zásah tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. ledna 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

11. K takové situaci v dotčeném případě v nedošlo. Stěžovatel v zásadě pouze předestírá svoji verzi události, potažmo uvádí okolnosti, které by podle jeho názoru měly dokazovat nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestního činu. Ve skutečnosti ovšem nepředkládá žádný argument, který by dokládal zřejmou libovůli v postupu policejního orgánu, resp. státní zástupkyně.

12. V této souvislosti stěžovatel přehlíží, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění (viz usnesení sp. zn.

II. ÚS 716/18 ze dne

11. února 2020, bod 13 a zde citovaná judikatura).

13. Napadená usnesení přitom jak co do popisu skutku, tak co do shrnutí důkazů a úvah, z nichž policejní orgán při svém rozhodnutí vycházel, v žádném ohledu z takto vymezeného rámce požadavků kladených na úvodní stadium trestního stíhání nevybočují.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu