II.ÚS 1958/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Scheinherra, zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Chrudimská 1418/2, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2026 č. j. 28 Co 96/2026-1643 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. února 2026 č. j. 21 C 315/2022-1447, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AIRMEDIA, a. s., sídlem Korytná 1538/4, Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením přiznal znalci Ing. Vladimíru Sittovi, MBA, za účast u jednání dne 12. 11. 2025 a dne 21. 1. 2026 znalečné v celkové výši 31 389,73 Kč.

3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozhodnutím usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud poukázal na to, že pro rozhodnutí o znalečném je v předmětné věci rozhodné provedení důkazu výslechem znalce Ing. Sitty obvodním soudem a rozsah znalecké činnosti tohoto znalce v souvislosti s jeho výslechem. Byl-li výslech znalce proveden, vzniká znalci právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu (znalečné), kterou soud určí podle sazby odměny stanovené zvláštním právním předpisem, tj. vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o znalečném") [srov. § 139 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Městský soud konstatoval, že obvodní soud ohledně znalečného dospěl ke správnému závěru a znalečné rovněž správně vyčíslil.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud část jeho odvolacích námitek paušálně odmítl, aniž se jimi zabýval věcně. Městský soud tak stěžovateli znemožnil uplatnit argumentaci založenou na nedostatku účelnosti vynaložené práce znalce a na omezené využitelnosti jeho výstupů v řízení, a tím mu odepřel účinnou procesní ochranu jeho práv. Městský soud věc nesprávně posoudil, neboť stěžovatel nevznesl polemiku s hodnocením důkazu - znaleckého posudku, ale jeho námitky směřují k samotnému základu nároku znalce na odměnu, tedy k podmínkám vzniku práva na znalečné z důvodu účelnosti vynaložené práce, souladu znaleckého úkonu s požadavky odborné péče, dodržení rozsahu znaleckého oprávnění a splnění požadavků § 28 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen "zákon o znalcích"). Tyto námitky nemohou být vypořádány až v rozhodnutí ve věci samé, neboť bez jejich alespoň rámcového přezkumu nelze posoudit, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání znalečného. Při rozhodování o znalečném je proto soud povinen se jimi zabývat alespoň v rozsahu nezbytném pro aplikaci § 31 odst. 4 a 5 zákona o znalcích a § 8 vyhlášky o znalečném.

5. Stěžovatel poukazuje na to, že právní úprava přiznává účastníkům řízení právo podat proti usnesení o přiznání znalečného odvolání. Městský soud však námitky proti znalečnému paušálně odmítl s odůvodněním, že se týkají hodnocení důkazů. Stěžovatel přitom ve svém odvolání proti prvostupňovému usnesení nevedl polemiku o věcné správnosti znaleckých závěrů, které by náleželo do rozhodnutí o věci samé, nýbrž brojil proti samotným předpokladům vzniku nároku na znalečné. Tyto námitky nelze redukovat na pouhé hodnocení důkazu ve smyslu § 132 o. s. ř. Městský soud tak svým formalistickým přístupem vytvořil stav, kdy zákonná kritéria pro přiznání odměny znalci zůstala mimo jeho přezkum. Městský soud pominul jádro argumentace stěžovatele k otázce, proč soud nepovažoval za nutné aplikovat korektivy podle § 31 odst. 5 zákona o znalcích či § 8 vyhlášky o znalečném. Napadené rozhodnutí neodpovídá požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí a je tak nepřezkoumatelné.

6. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze zjistit, proč jsou námitky týkající se vad znaleckého posudku z pohledu účelnosti práce právně irelevantní, a proč soud nepovažoval za nutné aplikovat § 31 odst. 5 zákona o znalcích, z jakých důvodů považoval činnost znalce za plně účelnou i při tvrzeném překročení oboru a vadné metodice, příp. jakým způsobem hodnotil dopad namítaných vad na kvalitu a rozsah provedené práce. Stěžovatel namítal, že znalec překročil rozsah svého znaleckého oprávnění, neboť se opakovaně vyjadřoval k otázkám spadajícím do oboru písmoznalectví, ačkoli tímto znaleckým oprávněním nedisponuje. Tato námitka nebyla pouze obecnou polemikou s obsahem znaleckého posudku, ale směřovala k zákonnosti samotného výkonu znalecké činnosti. Přesto soudy nevysvětlily, proč považují takový postup znalce za souladný s § 3 odst. 1 zákona o znalcích. Stěžovatel dále doložil, že znalec při zpracování posudku vycházel z listiny, o níž se mylně domníval, že představuje originální podklad založený ve spise. Teprve při hlavním jednání vyšlo najevo, že pracoval s několikanásobnou kopií, jejíž kvalita významně ovlivňuje možnosti technického zkoumání. V důsledku této zásadní vady bylo nutné zpracovat další znalecký úkon, který fakticky představoval nové znalecké posouzení jiné listiny. Stěžovatel přitom namítal, že práce provedená na nesprávném podkladu nemůže představovat účelně provedený znalecký úkon ve smyslu § 31 odst. 4 zákona o znalcích a že případná odměna musí být posuzována i vzhledem k § 8 zákona o znalcích.

7. Městský soud se dále nevypořádal s námitkou stěžovatele, že znalec při jednání připustil, že své hodnocení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví neopíral o vlastní nálezovou část, nýbrž pouze hodnotil závěry jiného znalce. Tato skutečnost podle stěžovatele zpochybňuje přezkoumatelnost i odbornou správnost posudku. Rozhodnutí o přiznání znalečného tak postrádá ústavně konformní odůvodnění. Obecné soudy se nezabývaly zákonnými podmínkami přiznání odměny znalci, přestože právě ty byly předmětem rozsáhlé procesní obrany stěžovatele. Nevypořádá-li soud argumentaci způsobilou ovlivnit výsledek řízení, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a vykazuje znaky libovůle. O nároku znalce na znalečné je tak rozhodnuto na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí obecných soudů neobstojí z hlediska požadavků spravedlivého procesu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o výši náhrady hotových výdajů a odměny znalce za účast na jednání (tj. znalečného). Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení, k nimž stanovení znalečného bezpochyby náleží, Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly rozhodné skutečnosti pro jejich výši a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o jejich náhradě (srov. usnesení ze dne 7. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 643/25; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích současně dodává, že rozhodování o znalečném a jeho výši přísluší výhradně soudům [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3058/13 (N 13/72 SbNU 183), usnesení ze dne 2. 7. 2027 sp. zn. III. ÚS 1194/26]. Ústavní přezkum se v takových případech omezuje toliko na dodržení základních ústavních principů výkladu a aplikace práva.

11. Napadeným usnesením městského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o výši náhrady hotových výdajů znalce a odměny za účast na jednání (tj. znalečného) nebylo rozhodováno o stěžovatelových právech či povinnostech, byť stěžovatel jako účastník řízení byl oprávněn proti usnesení obvodního soudu o znalečném podat odvolání. Proto napadenými rozhodnutími do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ani nemohlo být zasaženo (srov. např. usnesení ze dne 2. 7. 2027 sp. zn. III. ÚS 1194/26, ze dne 19. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 1281/26, ze dne 4. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 2212/23, ze dne 31. 5.2016 sp. zn. IV. ÚS 136/16, ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05). Rozhodováno bylo jen o právech znalce.

12. Na druhé straně však případné pochybení soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatele nepřímo, bude-li mu s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Stěžovatelem namítané vady znaleckého posudku by totiž mohly vést ke vzniku nákladů, které by jinak nevznikly. Vedla-li by vadnost znaleckého posudku ke vzniku takových nákladů, nemůže jejich úhrada jít k tíži účastníka řízení, který sice neměl v soudním řízení úspěch, ale vznik těchto nákladů nijak nezavinil. Posouzení těchto otázek však přísluší obecným soudům při rozhodování o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1081/18 či usnesení ze dne 26. 3. 2026 sp. zn. III. ÚS 3463/25). Není úkolem Ústavního soudu posuzovat "využitelnost", resp. účelnost zpracování tohoto znaleckého posudku.

13. Stěžovatel v nyní posuzované věci nesouhlasí s postupem znalce a jeho závěry. V ústavní stížnosti zdůrazňuje, že své námitky směřuje vůči samotnému základu nároku znalce na odměnu, tedy k podmínkám vzniku práva na znalečné z důvodu účelnosti vynaložené práce. K vypořádání jeho námitek lze přitom odkázat na napadené usnesení městského soudu, ve kterém tento soud rozlišuje mezi hodnocením znaleckého posudku jako důkazu, tedy jeho "využitelností", a otázkou týkající se splnění povinností (znaleckého úkolu) znalce, byť se jí podrobněji nezabýval. Toto pochybení však nedosahuje ústavněprávní úrovně. Městský soud zdůraznil, že pro rozhodnutí o znalečném je v předmětné věci rozhodné provedení důkazu výslechem znalce Ing. Sitty obvodním soudem a rozsah znalecké činnosti tohoto znalce v souvislosti s jeho výslechem. Byl-li výslech znalce proveden, vzniká znalci právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu (znalečné), přičemž obvodní soud dospěl ohledně znalečného ke správnému závěru a znalečné rovněž správně vyčíslil. V posuzované věci nedospěl městský soud k závěru, že by postup znalce byl při plnění jeho povinností v rozporu s požadavky na něj kladenými příslušnými právními předpisy.

14. Městský soud v napadeném rozhodnutí dále konstatoval, že obvodní soud provedl důkaz znaleckými posudky znalce Ing. Sitty, které v souladu s § 127a o. s. ř. předložila k důkazu vedlejší účastnice, a na podkladě vyjádření účastníků a s přihlédnutím ke znaleckým posudkům jiných znalců přistoupil k výslechu znalce Ing. Sitty a ke konfrontaci znalců Ing. Sitty a Ing. Luňákové. Obvodní soud následně provedené důkazy včetně výše uvedených důkazů zhodnotí postupem podle § 132 o. s. ř. a na základě toho dospěje k závěru o skutkovém stavu věci. Městský soud vysvětlil, že při přezkoumávání napadeného usnesení se nemohl zabývat námitkami stěžovatele proti odbornému nálezu a závěru znalce, neboť to je vyhrazeno rozhodování o věci samé, popř. přezkoumání rozhodnutí ve věci samé.

15. O povinnosti účastníků nahradit náklady řízení, včetně nákladů znalečného, soud rozhoduje v rámci nákladového výroku konečného rozhodnutí ve věci samé (případně i dříve), proti němuž je rovněž odvolání přípustné. Bude-li tedy soud z uvedeného znaleckého posudku vycházet, stěžovatel své námitky k zjištěnému skutkovému stavu a k znaleckému posudku bude moci uplatnit v opravném prostředku. Stejně tak bude moci stěžovatel uplatňovat své námitky spojené s vypracováním znaleckého posudku v případě, že ho bude stíhat povinnost nahradit státu náklady řízení odvozené od znalečného.

16. Ústavní soud dodává, že přiznaná částka je navíc bagatelní (celkem jde o částku ve výši 31 389,73 Kč) a již z toho důvodu nedosahuje věc ústavněprávní roviny.

17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši (celkem jde o částku ve výši 31 389,73 Kč). V závěrech obvodního soudu a městského soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu