II.ÚS 1959/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, právně zastoupeného Mgr. Evou Suchomelovou, advokátkou se sídlem Durychova 101/66, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016 č. j. 30 Co 165/2016-251 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 2. 2016 č. j. 38 EXE 2518/2015-151, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 6. 2016, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel a jeho matka byli s přivolením soudu v roce 2003 vystěhováni na základě výpovědi ze svého dosavadního bydliště - pronajatého bytu. K výpovědi bylo přivoleno mimo jiné s podmínkou zajištění přístřeší ze strany majitele. V souladu se zmíněným rozhodnutím byl stěžovateli a jeho matce zajištěn byt. V roce 2005 bylo pak proti stěžovateli a jeho matce zahájeno soudní řízení o vyklizení nemovitosti, které skončilo v roce 2007 pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 1. 2007 č. j. 26 C 155/2005-48, kterým bylo stěžovateli a jeho matce uloženo nemovitost vyklidit. Majitelé předmětného bytu následně podali návrh na vymožení předmětné povinnosti v exekuci.

3. Obvodním soudem pro Prahu 6 byla dne 18. 9. 2015 pověřena vedením exekuce proti stěžovateli k vymožení povinnosti vyklidit předmětný byt a dále k vymožení peněžité pohledávky ve výši 60 928 Kč soudní exekutorka se sídlem Praha 3.

4. Stěžovatel podal dne 19. 10. 2015 návrh na zastavení exekuce a dne 27. 12. 2015 návrh na odklad exekuce, který doplnil dne 9. 2. 2016. V něm požadoval jednak odložit exekuci dle § 266 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v současné době není zdravotní stav jeho matky natolik dobrý, aby se mohli z bytu vystěhovat. Upozornil na to, že pokud dojde k vyklizení bytu, povinní se octnou na ulici, neboť se jim dosud nepodařilo sehnat jiné bydlení, které by byli schopni zaplatit. Stěžovatel poukázal dále na to, že on i jeho matka trpí zdravotními problémy.

5. Exekutorka návrhu nevyhověla a v souladu s § 57 odst. 7 exekučního řádu postoupila návrh exekučnímu soudu. Ten návrh zamítl, přičemž rozhodnutí odůvodnil tím, že ačkoliv oba povinní jsou v nepříznivé sociální situaci, nebylo zjištěno, že by tato situace měla pouze přechodnou povahu a navíc řízení o vyklizení bytu trvá již více než 10 let a odkladem exekuce by tak byli poškozeni oprávnění. Soud prvního stupně neshledal, že by návrh stěžovatele mohl vést k zastavení exekuce pro nepřípustnost a bezvýslednost, neboť byt, jenž je předmětem vyklizení, je v exekučním titulu označen dostatečně určitě a závěr o nemajetnosti povinných je vzhledem k rané fázi exekuce předčasný.

7. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které odůvodnil tím, že soud prvního stupně nesprávně posoudil podmínky pro odklad exekuce. Namítal, že nebylo přihlédnuto k jeho ochotě odstěhovat se dobrovolně, kterou doložil označením konkrétní realitní kanceláře, s níž spolupracuje. Dále doplnil, že oprávněným nemůže vzniknout odkladem exekuce škoda, neboť s ohledem na to, že v bytě nejsou dodávky plynu ani elektřiny, nemá bydlení v něm dostatečnou hodnotu, o níž by mohli oprávnění přicházet (ve formě nájemného). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že v tomto případě nejsou splněny podmínky pro odložení exekuce. Odvolací soud uvedl, že odložit provedení výkonu rozhodnutí lze v případě, že se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen, přičemž lze očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. Odvolací soud dospěl k závěru, že není splněna žádná z výše uvedených podmínek.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je potřeba pohlížet na veškerá ustanovení upravující odklad a zastavení exekuce z pohledu závazků vyplývajících z Úmluvy o ochraně práv osob se zdravotním postižením. Pokud se jedná o věcnou otázku, zda vyhovět odkladu exekuce, je třeba zohlednit především to, že jak stěžovatel, tak i jeho matka splňují definici osob se zdravotním postižením, navíc v případě matky i definici osoby staré dle dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. Stěžovateli jako osobě se zdravotním postižením i jeho matce svědčí právo na bydlení, a to mj. formou přístupu k programu sociálního bydlení. Institut sociálního bydlení však nebyl v ČR dosud zřízen. Navíc za situace kdy se vlastníci bytu zavázali s matkou stěžovatele uzavřít nájemní smlouvu, což nikdy neučinili, je otázka, za jakých podmínek lze požadovat po stěžovateli a jeho matce (mj. z důvodu vysokého věku a zdravotního stavu) najít si nové bydlení. Za tohoto stavu jsou podle stěžovatele dány okolnosti, jež měly vést k odkladu exekuce.

9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/0 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

12. Pochybení tohoto charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje pouhou polemiku se závěry učiněnými obecnými soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se celou věcí podrobně zabýval a konstatoval, že exekuční soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakého důvodu k zamítnutí návrhu stěžovatele na odklad exekuce přistoupil a dostatečně se vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele, a to včetně aplikace Úmluvy o ochraně práv osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2009 (č. 10/2010 Sb. m. s.). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy při svém rozhodování přihlížely nejen k právům stěžovatele, ale rovněž k právům oprávněných osob, tj. vlastníků předmětného bytu. I podle judikatury Ústavního soudu ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Jakkoli lze z lidského hlediska na situaci stěžovatele nahlížet jako na složitou a sociálně napjatou, nelze napadená rozhodnutí obecných soudů v dané věci považovat za svévolná a porušující základní práva stěžovatele.

14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť k němu neshledal relevantní důvody podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 2016 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu