II.ÚS 1979/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Kolmana a Storgé, z.s., sídlem Lučiště 78, Spálené Poříčí, obou zastoupených Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem, sídlem Pivovarská 15, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 46/2026-244 ze dne 14. dubna 2026, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a U Františka, z.s., sídlem Borovno 67, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Vedlejší účastník se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by stěžovatelům byla uložena povinnost zdržet se veškerých zásahů do nerušeného práva držby vedlejšího účastníka užívat v žalobě uvedené pozemky, na nichž mimo jiné provozuje útulek pro psy. První stěžovatel, který je předsedou Storgé, z.s. (dále jen "spolek"), do pokojného stavu zasahuje tím, že podal trestní oznámení na neoprávněné užívání předmětných pozemků, odstranil částečně ochranné oplocení areálu a na oplocení umístil cedule s popisem "park přístupný veřejnosti, zákaz volného pobíhání psů". Stěžovatel rovněž vyvolával konflikty s návštěvníky útulku a předsedkyní vedlejšího účastníka.

3. Okresní soud Plzeň-jih usnesením č. j. 25 C 154/2025-122 ze dne 8. prosince 2025 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že pozemky jsou ve vlastnictví spolku, který čerpal dotaci na obnovu areálu, a je vázán podmínkami, podle nichž má být areál oplocen, ale volně přístupný veřejnosti. V odstranění provizorního oplocení ani umisťování cedulí o volném přístupu veřejnosti proto neshledal rušení držby. Za rušení držby nepokládal ani podávání trestních oznámení nebo oznámení o přestupcích. Vedlejší účastník neprokázal ani držbu samotnou, neboť ta nevzniká užíváním veřejného prostoru. Pokud na předmětných pozemcích toliko venčil psy, nezpůsobilo takové užívání pozemku držbu, resp. vedlejší účastník existenci držby náležitě netvrdil a neprokázal.

4. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatelům uložil povinnost zdržet se jakýchkoli zásahů do držby práva vedlejšího účastníka pozemky užívat, zejména že nesmí narušovat oplocení těchto pozemků, jejich uzamčení či jiné zabezpečení, umisťovat zde jakékoli cedule nebo napadat zde, ať už verbálně nebo fyzicky, předsedkyni nebo pracovníky vedlejšího účastníka. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že právem vedlejšího účastníka, o jehož držbu šlo, bylo právo užívat pozemky, přičemž je jedno, zda (a jaký) titul k užívání má. Doplnil dokazování a zjistil, že prostor býval uzamčený kvůli venčení psů, kteří by mohli utéct, nebo by někdo mohl do areálu vejít. To byl pokojný stav, který stěžovatelé rušili.

5. Stěžovatelé namítají, že krajský soud napadeným usnesením poskytl vedlejšímu účastníkovi ochranu, která ve svém důsledku výrazně překračuje rámec ochrany faktického pokojného stavu, když stěžovatelům uložil obecnou povinnost zdržet se jakýchkoli zásahů a mimo jiné umisťování jakýchkoli cedulí. Takto formulovaný výrok nerozlišuje mezi jednáním, které by vedlejšímu účastníkovi skutečně bránilo ve venčení psů, a běžným výkonem vlastnického práva či plněním dotačních povinností stěžovatelů. Zákaz narušovat uzamčení či jiné zabezpečení pozemků přenechává vedlejšímu účastníkovi faktickou kontrolu nad tím, zda a kdy se spolek dostane na své pozemky, které byly užívány jako veřejně přístupný park.

6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

8. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3474/21 ze dne 19. dubna 2022 Ústavní soud vyslovil, že se necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o žalobách z rušené držby, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem, ale pouze zatímně, aniž by se v nich řešilo, zda a v jakém právním titulu má držba svůj původ (zakládá se na něm); teprve vyřešení sporu o něj má ve svém důsledku dopad na další trvání držby. Z povahy věci tak vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole, jako je to běžné u předběžných opatření a prozatímních rozhodnutí.

9. Ústavní soud v nálezu zdůraznil, že ani při aplikaci omezeného testu ústavnosti neztrácí ze zřetele smysl žaloby z rušené držby (ochrana posledního stavu držby a její navrácení). Obecný soud nezkoumá v řízení o žalobě z rušené držby předběžné hmotněprávní otázky (zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou), uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení vyvolaném žalovaným na ochranu vlastnického práva. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty, neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 občanského zákoníku ještě namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil. Byť tedy soudy v řízení o žalobě z rušené držby nezkoumají předběžné hmotněprávní otázky, je pro úspěšnost žaloby z rušené držby nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem věci a že žalovaný jeho držbu svémocně ruší (§ 177 občanského soudního řádu), soudy pak zkoumají zejména skutkový stav a přihlédnou ke všem podstatným okolnostem posuzované věci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 ze dne 21. května 2019).

10. V posuzované věci stěžovatelé mají za to, že rozsah ochrany poskytnuté napadeným usnesením vedlejšímu účastníkovi neodpovídá rozsahu jeho držby a vylučuje z užívání pozemků stěžovatele i veřejnost, tedy že krajský soud nastolil stav, kdy výlučným uživatelem pozemků je de facto vedlejší účastník. Tak tomu však není.

11. Především výrok výslovně zní na povinnost zdržet se zásahů do držby práva, jež jsou pak demonstrativně popsány. Je tak zřejmé, že jde o ochranu předchozího pokojného stavu. Zakazuje se změna směřující k zhoršení takového stavu z pohledu vedlejšího účastníka, ale nezakládá se tím pro něj - z logiky věci - ani změna k lepšímu oproti chráněnému předchozímu stavu držby. K jeho charakteru krajský soud ze svědeckých výpovědí zjistil, že oplocená část areálu byla vždy (nikoli nově, jak tvrdí stěžovatelé) uzamykána, odemykala se jen, když se konala nějaká akce. Důvodem bylo, že by psi mohli vyskočit na kliku a vrata otevřít, nebo že by někdo cizí vrata otevřel. Bylo tedy prokázáno, že areál nebyl ani v minulosti volně přístupný (viz výpověď Svědka Kosaře, zaměstnance vedlejšího účastníka od roku 2023). Bylo také svědecky prokázáno, že stěžovatel umisťuje na pozemek cedule o volném přístupu veřejnosti a zákazu pobíhání psů. Výrok I napadeného rozhodnutí tedy zjevně odpovídá tomu, aby byl nastolen předchozí pokojný stav, kdy byl areál oplocen a uzamčen.

12. Jde-li o námitku, že stěžovatelé v řízení uplatili námitku nepravé držby a vypuzení z držby, z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatelé neměli výhrady proti tomu, aby areál sloužil i kynologickým aktivitám vedlejšího účastníka (viz jejich vyjádření z 10. dubna 2026). Krajský soud dostatečně odůvodnil, že chování stěžovatele jako celek (odstraňování oplocení části pozemku sloužící k venčení psů, umisťování cedulí i napadání předsedkyně vedlejšího účastníka na předmětných pozemcích) držbu vedlejšího účastníka narušuje, a stěžovatele zavázal "pouze" k tomu, aby do této držby nezasahoval. Spolek tedy může užívat pozemky jakýmkoliv způsobem, kterým nebude rušit držbu vedlejšího účastníka ve smyslu výroku I napadeného usnesení. Krajský soud se nezabýval výkonem vlastnických práv spolku k pozemkům, neboť v posesorním řízení se rozhoduje o faktickém stavu, soud není oprávněn zkoumat hmotněprávní otázky a omezí se jen na zjištění skutkového stavu; v řízení se nezkoumá oprávněnost držby. Námitky petitorního charakteru, např. že rušitel je vlastníkem, nejsou v posesorním sporu pro rozhodnutí soudu zásadní. Uvedené řeší soud případně až v následném petitorním řízení vyvolaném žalovaným na ochranu jeho vlastnického práva.

13. Lze uzavřít, že krajský soud po doplnění dokazování dostatečně zjistil skutkový stav věci. Ve svých právních závěrech vycházel z judikatury Ústavního soudu (týkající se povinnosti soudu zjistit pokojný stav a existenci jeho skutečného rušení) a své závěry řádně odůvodnil. Napadené rozhodnutí proto z ústavního hlediska obstojí. Neúspěch stěžovatelů v posesorním řízení nijak nevylučuje jejich možnost domáhat se ochrany subjektivních práv (výkonu vlastnického práva) v petitorním řízení (v něm také mohou uplatnit své námitky týkající se omezené možnosti výkonu jejich spolkové činnosti).

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 22. července 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu