II.ÚS 1981/11
V PLATNOSTI- MS Praha 9 Ca 66/2008-61
- NSS 2 Afs 27/2011-110
- ÚS II.ÚS 1981/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí správních orgánů a soudů nevybočovala z ustálené soudní praxe a neporušila ústavně zaručená práva. Soud uznal, že výdaje na dálniční známky a pohonné hmoty jsou daňově účinné, pokud přímo přispívají k dosažení příjmů. Návrh na zrušení rozhodnutí byl považován za zjevně neopodstatněný, protože nebyly uvedeny důvody, které by zásadně zpochybnily právní závěry. Ústavní soud nepřezkoumává věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, ale pouze zda byly dodrženy ústavní principy.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka (soudce zpravodaj) a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem Vítězná 10, 360 66 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8427/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Brodě č. j. 18490/07/035970/2492 ze dne 29. května 2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to práva uvedená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 94 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka ve své stížnosti napadá mimo jiné také rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze č. j. 8429/07-1100-203537 ze dne 17. prosince 2007. Ústavní soud však dospěl k závěru, že toto rozhodnutí bylo zahrnuto do petitu ústavní stížnosti omylem, jelikož je společně s dalšími navazujícími rozhodnutími napadeno ústavní stížností manžela stěžovatelky T. K. evidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 1980/2011, kterou podala totožná právní zástupkyně JUDr. Jana Wenigová. Ústavní soud k výše uvedenému uvádí, že není možné podávat ústavní stížnost za jinou osobu, aniž je tvrzeno, že bylo zasaženo do práv stěžovatelky. Stěžovatelka je tedy v případě výše citovaného rozhodnutí osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 66/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Finanční úřad v Českém Brodě vydal dne 29. května 2007 dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob za rok 2005, č. j. 18490/07/035970/2492. Tímto rozhodnutím byl stěžovatelce stanoven základ daně 0 Kč, dodatečně byla stanovena polovina společného základu daně ve výši 497 589,50 Kč a dodatečně vyměřena daň ve výši 159 232 Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 17. prosince 2007 č. j. 8427/07-110-203537 bylo zamítnuto odvolání proti výše citovanému dodatečnému platebnímu výměru. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 9 Ca 66/2008-61 ze dne 30. srpna 2010 zamítnul žalobu stěžovatelky na přezkoumání výše citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze, dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 kasační stížnost stěžovatelky zamítnul jako nedůvodnou a finančnímu ředitelství nepřiznal náhradu nákladů řízení. Spornou otázkou v projednávané věci bylo posouzení oprávněnosti daňových výdajů (nákladů) vynakládaných na poskytování dálničních známek a poukázek na pohonné hmoty zákazníkům manžela stěžovatelky, který prováděl výměnu skel v automobilech. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že všechna napadená rozhodnutí, včetně a především rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 27/2011-110 ze dne 19. dubna 2011 vybočují z ustálené praxe správních orgánů i z ustálené rozhodovací praxe správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu. Rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nepostoupil věc v rozporu s § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s.") k rozhodnutí rozšířenému senátu, a tím porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004 ze dne 18. 12. 2007 a rozhodnutí č. j. 5 Afs 85/2009-67 ze dne 16. 11. 2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1783/10 ze dne 16. 11. 2010. Stěžovatelka dále namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces, principu právní jistoty, předvídatelnosti rozhodnutí a rovnosti před zákonem. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje stěžovatelka za příliš stručné, vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Nic takového však Ústavním soudem nebylo zjištěno. Ústavní soud rovněž připomíná, že na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Dle § 17 odst. 1 s. ř. s. platí: Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Při postoupení svůj odlišný právní názor zdůvodní. Ústavní soud prostudoval stěžovatelkou citované judikáty Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ke změně právního názoru v projednávané věci nedošlo. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 85/2009 řeší spornou otázku klasifikace výdajů na stavební práce, vychází tedy ze skutkově odlišných okolností. Judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 48/2004-92 řeší spornou otázku ohledně daně z přidané hodnoty, která byla v souvislosti s poskytnutím bonusu účtována a jako daň na výstupu také odvedena. Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 1 Afs 48/2004 dospěl k závěru, že není sporu o tom, že výdaje na bonus, které svým zákazníkům poskytoval stěžovatel v podobě mobilních telefonů atd., byly výdaji, které směřovaly k získání nových a udržení stávajících zákazníků, tedy výdaji ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Ke stejnému závěru, že výdaje na dálniční známky a poukázky na pohonné hmoty jsou podřaditelné pod výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, neboť jsou způsobilé se pozitivně projevit v příjmech daňového subjektu, dospěl Nejvyšší správní soud i v napadeném rozhodnutí. Dle přesvědčení Ústavního soudu tedy není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí vybočují z mezí ustálené soudní praxe. Správní orgány a posléze obecné soudy dospěly k závěru, že ustanovení § 24 odst. 1 stanoví základní pravidlo, podle nějž lze základ daně snížit o (blíže neurčené, tedy jakékoli) výdaje, které byly vynaloženy k dosažení, zajištění a udržení příjmů. V § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyjmenovává druhy výdajů, které nelze považovat za výdaje k dosažení příjmů, i když třeba pro daňový subjekt představují ekonomický přínos. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je třeba vykládat v souvislosti s § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výdaj, který se příznivě projevil v příjmech daňového subjektu, může být daňově účinný jen tehdy, není-li zároveň výslovně zmíněn v § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Výše uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nemá jim z ústavněprávního hlediska co vytknout. Stejně tak Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit. Právní závěry, které ve věci rozhodující orgány a soudy učinily, nelze považovat za protiústavní. Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže pak sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, dospěl proto k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. srpna 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu