II.ÚS 2007/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, sídlem Na Baště sv. Jiří 258/7, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 67/2026-748 ze dne 22. dubna 2026, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 18 Co 5/2025-645 ze dne 19. května 2025 a usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 D 1023/2018-582 ze dne 9. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, a P. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Okresní soud v Chrudimi ve věci pozůstalosti po matce stěžovatelky (zůstavitelka) napadeným usnesením stanovil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti zůstavitelky, výši pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti. Stěžovatelce nepřiznal právo na modifikaci dědického podílu. Potvrdil, že nabytí pozůstalosti náleží dědičkám stejným dílem, tedy stěžovatelce a vedlejší účastnici (pozůstalé vnučce) každé podílem jedné poloviny. Dále rozhodl o nákladech řízení a o odměně, hotových výdajích a náhradě DPH soudní komisařky.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka Ústavnímu soudu přes výzvu nepředložila, proto si je vyžádal od okresního soudu.

4. Stěžovatelka zdůvodňovala své právo na modifikaci dědického podílu ve svůj prospěch jednak tím, že se zasloužila o zhodnocení zůstavitelčina majetku (přesvědčením ji k privatizaci bytu a zapůjčením k tomu potřebných finančních prostředků), a pak rozsahem péče o stěžovatelku. Okresní soud po provedeném dokazování důvody pro modifikaci neshledal. Zjistil sice, že stěžovatelka se ve věci privatizace bytu v roce 2011 angažovala a půjčila zůstavitelce prostředky, jak tvrdila, avšak se zůstavitelkou současně ujednala, že půjčka bude splacena neprodleně po nabytí vlastnického práva k bytu zůstavitelkou formou bezúplatného převodu bytu do vlastnictví stěžovatelky. Od počátku se tedy stěžovatelka ve věci bytu zůstavitelky angažovala s úmyslem, aby byt okamžitě po privatizaci spolu s manželem získali oni. Stěžovatelka pak skutečně s manželi v roce 2011 uzavřela darovací smlouvu, ta však byla později posouzena jako neplatná. Péči stěžovatelky o zůstavitelku hodnotil okresní soud jako obvyklou, a to tím spíše, že zůstavitelka několik let před svou smrtí žila v domově pro seniory. V jejím bytě žila dcera stěžovatelky. Krajský soud dodal, že pokud v souvislosti s investicemi do bytu vznikly stěžovatelce nějaké pohledávky, což vedlejší účastnice v pozůstalostním řízení sporovala, může je stěžovatelka uplatnit ve sporném řízení.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání proti usnesení krajského soudu a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Dovodil, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v dovoláním předestřené právní otázce (tj. v otázce, zda byly naplněny předpoklady pro modifikaci dědických podílů podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá nesprávnost závěru obecných soudů o nesplnění podmínek pro modifikaci jejího dědického podílu. O zůstavitelku se starala výhradně ona a po zhoršení jejího zdravotního stavu jí zajistila péči zdravotních sester. Společně s manželem také vysvětlili zůstavitelce důležitost privatizace jejího bytu, provedli za ni veškeré k tomu potřebné kroky a poskytli jí potřebné finanční prostředky za účelem nabytí vlastnického práva k bytu. Následně zůstavitelka darovací smlouvou převedla tuto nemovitost na stěžovatelku a jejího manžela. V řízení vedeném Okresním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 62/2019 bylo ale rozhodnuto, že darovací smlouva je neplatná. Soudy vůli stěžovatelky poskytnout zůstavitelce finanční prostředky na privatizaci bytu, a naopak vůli zůstavitelky převést byt do vlastnictví stěžovatelky a jejího manžela nerespektovaly ani v řízení o neplatnosti darovací smlouvy, ani v pozůstalostním řízení. Není také pravdou, jak konstatoval Nejvyšší soud, že by stěžovatelka byt bezplatně užívala. Nesouhlasí ani s hodnocením soudů, že její péče o zůstavitelku (návštěvy v domě pro seniory) byla péčí obvyklou. Stěžovatelka pečovala o zůstavitelku již před jejím umístěním do domova pro seniory, zatímco pozůstalá vnučka o zůstavitelku téměř nejevila zájem. U stěžovatelky jsou tak naplněny oba důvody pro aplikaci § 1693 odst. 3 občanského zákoníku.

7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

8. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.

9. Ústavní soud se otázkou výkladu § 1693 odst. 3 občanského zákoníku, který zní: Dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti, má dědic právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání, pokud se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován. Vypořádání se poskytne ve výši přiměřené trvání a rozsahu toho, co plnil, a hodnotě pozůstalosti; o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl. To platí i v případě, že dědic, který není pozůstalým manželem, plnil vůči zůstaviteli vyživovací nebo obdobnou povinnost. zabýval již opakovaně. Aproboval závěr obecných soudů, že k modifikaci dědických podílů by mělo docházet výjimečně (viz z poslední doby usnesení sp. zn. IV. ÚS 3101/25 ze dne 7. ledna 2026, bod 8, sp. zn. II. ÚS 1095/26 ze dne 20. května 2026, bod 8). Zdůraznil, že jsou to obecné soudy, které jsou povolány k provádění a následnému hodnocení důkazů a vyvozování odpovídajících právních závěrů (usnesení sp. zn. II. ÚS 2771/19 ze dne 27. září 2019, bod 9).

10. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se primárně cítí dotčena tím, že se spolu s manželem na základě darovací smlouvy nestali vlastníky bytu, který zůstavitelka výhodně privatizovala. Když už soudy dospěly k závěru, že darovací smlouva je neplatná, měly podle stěžovatelky alespoň v pozůstalostním řízení "ocenit", že to byla ona, kdo se zasloužil o to, že zůstavitelka byt privatizovala. Ústavní soud názor stěžovatelky nesdílí.

11. Předně, nabyla-li zůstavitelka v privatizaci nájemní byt, ve kterém žila, za výhodnější cenu, než byla cena obvyklá, šlo značnou měrou především o objektivní důsledek podmínek, za jakých se privatizoval bytový fond. Stěžovatelka není stranou benefitu plynoucího právě z rozdílu těchto cen, neboť se promítl do hodnoty pozůstalosti a stěžovatelka polovinu tohoto benefitu získala. A ač stěžovatelka byt do vlastnictví nezískala, její rodina z něj měla prospěch - stěžovatelčina dcera jej dlouhá léta v době, kdy zůstavitelka byla v domově pro seniory, bezplatně užívala.

12. Soudy na základě přesvědčivých skutkových zjištění (body 6 a 7 rozsudku okresního soudu) výstižně dovodily, že stěžovatelka se nesnažila o privatizaci bytu kvůli zůstavitelce. Činila tak primárně kvůli sobě, ve snaze pak privatizovaný byt od zůstavitelky obratem (také výhodně) získat. Namítá-li stěžovatelka, že zůstavitelka projevila svou vůli již dříve, soudy reagovaly i na tuto námitku zjištěním, že zůstavitelka trpěla duševní poruchou už i dříve od roku 2008. Navíc taková námitka těžko mohla ovlivnit výsledek pozůstalostního řízení [otázka (ne)platnosti darovací smlouvy byla vyřešena již dříve v jiném řízení].

13. Závěr, že péče stěžovatelky o zůstavitelku, jakkoli ani Ústavní soud nezpochybňuje, že stěžovatelka pečovala o zůstavitelku více než vedlejší účastnice, nebyla takového charakteru (rozsahu), že by opodstatňovala modifikaci dědického podílu, z ústavního hlediska také obstojí. Stejně tak i závěr Nejvyššího soudu, který odkázal na svou ustálenou judikaturu o restriktivním výkladu § 1693 odst. 3 občanského zákoníku a dostatečně vysvětlil, že výjimečnost lze shledat zejména v případě, kdy se jeden z dědiců o zůstavitele staral výhradně sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli (bod 8 usnesení). V dané věci se o zůstavitelku staraly a projevovaly zájem jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice, byť každá podle svých možností.

14. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěrem Nejvyššího soudu, že byla odměněna za své jednání (zvětšení majetku zůstavitelky) bezplatným bydlením v bytě zůstavitelky, je nutno uvést, že Nejvyšší soud nic takového neuvedl. V bodě 7 usnesení konstatoval, že odměnou je ve smyslu § 1693 občanského zákoníku podle judikatury Nejvyššího soudu třeba rozumět i jiné majetkové zvýhodnění než poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty. S touto judikaturou měl Nejvyšší soud souladný závěr krajského soudu, že nejsou splněny podmínky pro modifikaci dědického podílu, zavázala-li se zůstavitelka smlouvou o půjčce stěžovatelce půjčku (poskytnuté prostředky na koupi bytu) splatit bezúplatným převodem bytu, o jehož privatizaci se stěžovatelka zasloužila a který bezplatně užívala dcera stěžovatelky. Uvedený závěr obecných soudů, který bere v úvahu výhodu (bezplatné užívání bytu zůstavitelky), které se rodině stěžovatelky dostalo, nijak nepřípustně nedotváří (z hlediska zištnosti úmyslu dědice) podmínky dané § 1693 odst. 3 občanského zákoníku.

15. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí, Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavní soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu