II.ÚS 2030/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem, sídlem Sokolovská 131/86, Praha 8 - Karlín, proti výrokům III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2026 č. j. 17 Co 37/2026-351 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. října 2025 č. j. 0 P 231/2025-197, sen. č. 77 P a Nc 95/2025, 77 P a Nc 96/2025, 77 P a Nc 97/2025, 77 P a Nc 127/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, 1) nezletilého A. V., a 2) nezletilého C. V., a 3) D. C. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených (výroků) rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byl upraven styk třetího vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s prvním vedlejším účastníkem a s druhým vedlejším účastníkem - nezletilými syny (dále jen "nezletilí") tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od pátku 15:00 hodin neděle 16: 00 hodin, a dále byl upraven styk o prázdninách (výrok I.). Ve výroku II. obvodní soud stanovil vyživovací povinnost otci pro prvního nezletilého ve výši 23 000 Kč měsíčně s tím, že k rukám matky bude platit 15 000 Kč měsíčně a na spořící účet prvního nezletilého částku 8 000 Kč měsíčně, a pro druhého nezletilého ve výši 23 000 Kč měsíčně s tím, že k rukám matky bude platit 15 000 Kč měsíčně a na spořící účet druhého nezletilého částku 8 000 Kč měsíčně. Ve výroku III. byl zamítnut návrh otce na snížení výživného. Ve výroku IV. byl zamítnut návrh otce na uložení informační povinnosti matce a výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

3. Na základě odvolání matky a otce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") řízení o odvolání matky ze dne 19. 12. 2025 proti výroku I. zastavil a ve výroku II. odmítl odvolání matky ze dne 9. 3. 2026 proti výroku I. rozsudku obvodního soudu. Dále městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku II. změnil tak, že výživné naposledy stanovené otci s účinností od 1. 9. 2025 zvýšil pro prvního nezletilého na částku 25 000 Kč měsíčně a pro druhého nezletilého na částku 25 000 Kč měsíčně, s tím, že otec bude pro prvního nezletilého přispívat částkou 15 000 Kč měsíčně k rukám matky a částkou 10 000 Kč měsíčně na spořící účet, a pro druhého nezletilého bude otec přispívat částkou 15 000 Kč měsíčně k rukám matky a částkou 10 000 Kč měsíčně na spořící účet. Otci byla dále uložena povinnost zaplatit na spořící účet každého nezletilého částku 100 000 Kč do 30. 6. 2026 (výrok III.). Ve výroku IV. rozhodl městský soud o nedoplatku na výživném a výrokem V. změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku IV. tak, že matka je povinna zaslat otci výpis ze spořícího účtu každého nezletilého za prosinec předcházejícího roku, jinak byl rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrzen. Výrokem VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že z odůvodnění rozsudků obou soudů není zřejmé, jakou konkrétní úvahou dospěly k jednotlivým částkám výživného, které mají být placeny k rukám matky a které mají být alokovány na spořící účty nezletilých. Stěžovatelka namítá, že úvaha soudu o výši výživného musí být přezkoumatelná, jasně a srozumitelně odůvodněná [srov. např. nálezy ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. US 756/16 (N 114/81 SbNU 785)]. Z odůvodnění rozsudku městského soudu však nevyplývá, jakými úvahami soud dospěl k právě přiznané výši výživného.

5. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že nezletilí jsou zvyklí na vysokou životní úroveň, kterou jim otec nastavil během společného soužití, a poukázala na zvýšené výdaje spojené s onemocněními prvního nezletilého a výdaje na ortodoncii a endodontickou péči o nezletilé děti. Namítá, že otec se odmítá na mimořádných výdajích podílet. Stěžovatelka není schopna tyto výdaje ze svého příjmu a stanoveného výživného k jejím rukám pokrýt. Městský soud k uvedeným výdajům nepřihlédl a nevyhověl návrhu matky, aby se otec na mimořádných výdajích podílel 50 %. Mimořádné odůvodněné potřeby nezletilých měl náležitě promítnout do výše stanoveného výživného placeného k rukám matky. Z komentářové literatury se podává, že zajištění bydlení je nepostradatelnou složkou výživného, proto nelze tvrdit, že výživné má pokrývat potřebu bydlení pouze do určité míry.

6. Ukládání části výživného na spořící účty nezletilých městský soud odůvodnil především tím, že otec se blíží k věku odchodu do starobního důchodu, a že jeho pracovní uplatnění je vzhledem k nástupu umělé inteligence nejisté. Podle § 913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") platí, že pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Schopnosti, možnosti a majetkové poměry oprávněného je zapotřebí zkoumat ke dni rozhodování o výši výživného. Je tedy vyloučeno, aby rozhodnutí o výši výživného bylo založeno na spekulacích o budoucích poměrech. Z § 909 občanského zákoníku vyplývá, že není do budoucna vyloučeno, aby soud při změně poměrů povinného ve věci znovu rozhodl [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Obecné soudy pominuly dopady snížení spotřební složky výživného na životní úroveň dětí, které jsou svěřeny do výlučné péče matky. Zásah obecných soudů spočívá ve faktickém snížení celkové disponibilní částky výživného na obě děti. K požadavku na výši výživného poukazuje stěžovatelka na nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24. Stanovil-li soud výživné placené k rukám matky v rozsahu, který neodpovídá zákonným kritériím podle § 913 a § 915 občanského zákoníku a objektivně neumožňuje pokrýt odůvodněné potřeby nezletilých, dopadá takový stav bezprostředně do majetkově sféry stěžovatelky, neboť ta je nucena z vlastních prostředků financovat potřeby, které mají být kryty společnou vyživovací povinností obou rodičů. Z výše uvedeného vyplývá, že městský soud zasáhl do práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce vytkl, že část výživného hrazeného otcem je využívána ke splácení úvěru. Stěžovatelka však poukazuje na to, že mezi odůvodněné potřeby dětí patří i zajištění odpovídajícího důstojného bydlení. Nelze tudíž dovozovat, že prostředky vynaložené na splácení tohoto úvěru nejsou využívány ve prospěch nezletilých. Splátka úvěru v takovém případě představuje prostředek na financování bydlení, které stěžovatelka zakoupila za účelem trvalého zajištění bytových potřeb jejích i nezletilých dětí.

7. Stěžovatelka namítá, že náklady na bydlení představují jednu ze složek výživného. Tyto náklady vznikají vždy, a to bez ohledu na to, zda nezletilí bydlí v pronajaté nemovitosti nebo v bytě ve výlučném vlastnictví jednoho z rodičů, byť financovaným úvěrem. Nelze proto dovozovat, že splátka úvěru, jehož prostřednictvím je financováno bydlení nezletilých, má být posuzována odlišně pouze proto, že úvěr stěžovatelce umožnil nabýt vlastnické právo k předmětnému bytu. Argumentace městského soudu, že splácení úvěru v měsíční částce 31 900 Kč, která je nepřiměřeně vysoká, svědčí o neúplném zjištění skutkového stavu a libovůli. Bydlela-li by stěžovatelka s nezletilými v nájemním bytě, byla by nucena pravidelně vynakládat prostředky na úhradu nájemného, které by s ohledem na obvyklé ceny nájemního bydlení v daném místě a čase dosahovalo přinejmenším srovnatelné, ne-li vyšší částky, než činí její měsíční splátky úvěru. Měl-li tedy městský soud zato, že splátka úvěru nepředstavuje v plném rozsahu relevantní náklad na bydlení dětí, měl s ohledem na vyšetřovací zásadu zjistit alespoň obvyklé náklady na nájemní bydlení odpovídající potřebám matky a dvou nezletilých dětí v daném místě a čase. Městský soud rovněž opomenul, že nezletilí byli po dobu soužití rodičů vedeni otcem k nadstandardní životní úrovni odpovídající ekonomickým možnostem otce. Po stěžovatelce tedy nelze spravedlivě požadovat, aby nezletilým zajišťovala bydlení, které by svou velikostí, kvalitou nebo standardem bylo neodpovídající jejich dosavadním poměrům a životní úrovni obou rodičů. Skutečnost, že stěžovatelka pořídila byt odpovídající potřebám nezletilých a financuje jej úvěrem, proto nemůže být okolností svědčící v její neprospěch při rozhodování o výživném.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

11. K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. § 913 a § 915 občanského zákoníku). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

12. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Naznačenými vadami napadený rozsudek městského soudu netrpí.

13. V nyní posuzované věci zásadní nesoulad mezi rodiči činila jednak výše výživného, ale především otázka, zda má být výživné placeno v celém rozsahu k rukám matky, nebo zda má být částečně placeno na spořící účty nezletilých synů. Stěžovatelka v odvolacím řízení namítala, že se zavázala k úhradě úvěru měsíční částkou 31 900 Kč na koupi bytu, přičemž splátky vynakládané na splacení tohoto úvěru částečně pokrývají bytovou potřebu nezletilých synů.

14. Městský soud v předmětné věci vyšel ze skutkového stavu, tak jak jej zjistil obvodní soud. Po doplnění dokazování dospěl shodně s obvodním soudem k závěru, že životní úroveň otce a jeho vysoké příjmy vedou k vysokému výživnému pro nezletilé syny. Jsou zde proto dány zákonné předpoklady, aby výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně nesloužilo jen ke krytí okamžitých odůvodněných potřeb dětí, ale aby sloužilo také k vytvoření úspor. Městský soud dovodil, že nezletilí, byť první nezletilý trpí zdravotními obtížemi, nemají žádné zvláštní výdaje, běžné měsíční výživné placené k rukám matky ve výši 15 000 Kč pro každého nezletilého, ve věku 10 a 8 let, je pro pokrytí běžných odůvodněných potřeb dostatečné, částka 10 000 Kč měsíčně tak může sloužit k tvorbě úspor pro každého nezletilého, aniž by tím mohla být dotčena jejich životní úroveň přiměřená životní úrovni výživou povinného otce. Městský soud na základě doplnění dokazování přiléhavě podotkl, že matka nejen spoléhá na to, že otec bude zcela pokrývat potřeby nezletilých, ale cestou placení výživného se bude podílet i na placení hypotéky matkou. Městský soud zdůraznil, že běžné výživné má sice pokrývat odůvodněné potřeby nezletilých, tedy do určité míry i potřebu bydlení, nemůže však primárně sloužit k placení úvěru. V tomto směru městský soud připomněl, že výživné je příjmem dítěte, nikoli rodiče. Městský soud současně poukázal na rozporná tvrzení matky, pokud jde o její příjmy, výdaje a úspory. Z doplnění dokazování v odvolacím řízní městský soud zjistil, že matka se zavázala k úhradě úvěru měsíční částkou 31 900 Kč, přičemž měsíční výdaje jen na bydlení přesahují 40 000 Kč. Již z toho je zjevné, že matka svým příjmem nepokryje ani bydlení, co do pokrytí běžných životních potřeb svých i nezletilých tedy počítá s výživným od otce. Takový postup v hospodaření s výživným pro děti neshledal městský soud souladným se zájmem nezletilých. Městský soud zdůraznil, že v zájmu nezletilých je, aby celé výživné nebylo placeno k rukám matky, ale na spořící účty, jinak by mohlo hrozit, že bude spotřebováno hlavně z důvodu vysokých splátek úvěru, aniž by mohlo dojít k vzniku úspor nezletilých do budoucna, kdy otec zejména s ohledem na věk již vysokých příjmů dosahovat nemusí. Městský soud v napadeném rozhodnutí rovněž vysvětlil, proč nepovažoval za vhodné vyhovět požadavku matky, aby otci bylo uloženo nad rámec zvýšení výživného, aby se podílel 50 % na úhradě mimořádných výdajů nezletilých, podle dokladů předložených matkou. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

15. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud při stanovení výživného a způsobu jeho využití nevzal v úvahu splácení hypotéky matkou, když náklady na bydlení představují jednu ze složek výživného. Z doplnění dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, že matka již nebydlí se svým partnerem a s nezletilými v rodinném domě v M. V současné době matka bydlí se svými dětmi v bytě, na který si vzala úvěr. Měsíční náklady na bydlení činí 40 960 Kč, sestávají ze splátky úvěru, z nákladů na pojištění, na elektrickou energii a na služby spojené s užíváním bytu.

16. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecně nemají úvěry na stanovení výše výživného vliv, neboť rodiče by mohli své dluhy použít k tomu, aby si záměrně zvyšovali výdaje a tím záporně ovlivňovali možnou výši výživného. Pro rodiče by pak bylo výhodnější si vzít úvěr než platit výživné. Platí-li hypotéku pečující rodič, u kterého dítě žije, splácí úvěr na společné bydlení a soud tuto skutečnost obvykle vnímá jako oprávněný náklad na zajištění potřeb dítěte a splátku hypotéky zohlední. Tato úvaha vyplývá z toho, že hypotéka rodiče, který má dítě v péči, zajišťuje dítěti bydlení a řadí tento výdaj mezi oprávněné. Tedy i každá jednotlivá splátka tak reálně zajišťuje bytovou potřebu dítěte. Tuto celou platbu by soud mohl vzít v úvahu jako oprávněný výdaj (tedy zohlednit ji jako standardní náklad na bydlení) pouze v případě, byla-li by hypotéka přiměřeně vysoká a splátky hypotéky by byly buď přibližně stejné, nebo nižší než běžné nájemné v dané lokalitě za přiměřeně velký byt. K hypotéce je proto nutno přistupovat individuálně a zkoumat, komu a k jakému účelu slouží. Je třeba rozlišovat i to, zda hypotéka slouží k zajištění základního bydlení rodiny, nebo jde o investiční nemovitost a luxus.

17. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v nyní posuzované věci ústavně konformním způsobem vyhodnotil, že vzhledem k vysokému výživnému pro nezletilé syny jsou dány zákonné předpoklady pro to, aby výživné ve výši 25 000 Kč měsíčně nesloužilo jen k pokrytí okamžitých odůvodněných potřeb dětí, ale aby sloužilo také k vytvoření úspor. Částku 15 000 Kč shledává i Ústavní soud za dostačující ke krytí běžných životních potřeb synů včetně přiměřených nákladů na bydlení, aniž by tím mohla být dotčena jejich životní úroveň přiměřená životní úrovni otce. Jiný způsob hospodaření s výživným pro děti, jak správně dovodil městský soud, by nebyl souladný se zájmem nezletilých dětí. Pro úplnost považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že ačkoli stěžovatelka v odvolacím řízení uvedla, že se přestěhovala i se svými dětmi do zakoupeného bytu, v ústavní stížnosti na přední straně uvádí, že její bydliště i bydliště nezletilých dětí je stále na adrese v M., kde podle svého tvrzení "bydlela se svým přítelem a se svými dětmi".

18. Lze tedy shrnout, že v nyní posuzované věci právní závěry obecných soudů nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Oba soudy shledaly návrh matky na zvýšení výživného důvodným. Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že nezletilí nemají náklady nad rámec běžných nákladů, a to i při existenci onemocnění u prvního nezletilého. Obecné soudy při stanovení výživného přihlédly i ke zvýšení příjmů otce, i snížení příjmů matky. Orientační vodítko při stanovení částky pro každé z dětí přitom představovaly doporučující tabulky k výživnému Ministerstva spravedlnosti České republiky, a to se zohledněním individuálních okolností případu. Vzhledem k tomu, že nezletilí nemají trvale nadstandardní náklady a ani v návaznosti na zdravotní stav prvního nezletilého nejsou dány stabilně zvýšené měsíční náklady nad rámec obvyklých potřeb, považovaly obecné soudy za vhodné uložit část výživného na spořicí účty nezletilých, což oba obecné soudy v napadených rozhodnutích také učinily.

19. K námitce stěžovatelky, že obecné soudy nerozhodovaly na základě současného stavu, ale přihlížely k tomu, že výkon práce otce může být do budoucna ohrožen, Ústavní soud připomíná, že oba soudy ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly, že posuzovaly stav ke dni vyhlášení rozhodnutí. V této souvislosti je nutno připomenout, že i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky k určení výše výživného, které se váží ke skutečnostem, které mohou nastat v budoucnu. K těmto námitkám městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí přiléhavě zdůraznil, že mimořádné výdaje, které matka uváděla, byly v hypotetické rovině (ortodontická a psychiatrická péče), přičemž v současné době nelze objektivně určit, zda potřeba takových mimořádných výdajů skutečně nastane. Pro rozsudek je přitom rozhodný stav v době jeho vyhlášení.

20. V posuzované věci, jak bylo uvedeno výše, jde primárně o ochranu nejlepšího zájmu nezletilých dětí. Nejlepší zájem dítěte je třeba vždy posoudit s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.

21. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých synů. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých dětí. Soudy ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti městský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu