II.ÚS 2043/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2026 č. j. 32 Co 306/2025-708, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, nezletilého J. S. a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně.

3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2025 č. j. 0 Nc 29061/2023-511, 10 P a Nc 144/2023, 10 P a Nc 213/2024 svěřil nezletilého, prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý"), do střídavé péče rodičů tak, že v péči stěžovatelky, matky (dále též jen "matka") bude od pondělí v lichém kalendářním týdnu od 8:00 hodin do čtvrtka v sudém kalendářním týdnu do 8:00 hodin [výrok I., písm. a)], v péči druhého vedlejšího účastníka, otce (dále též jen "otec") bude od čtvrtka v sudém kalendářním týdnu od 8:00 hodin do pondělí v lichém kalendářním týdnu do 8:00 hodin [výrok I., písm. b)]. Výrokem I. c) až g) rozhodl okresní soud o prázdninové péči rodičů o nezletilého. Otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 1. 2022 do 28. 2. 2023 částkou 4 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2023 částkou 3 000 Kč měsíčně k rukám matky (výrok II.) a otci dále uložil povinnost uhradit k rukám matky nedoplatek na výživném pro nezletilého za období od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2025 v celkové výši 56 000 Kč (výrok III.). Matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně k rukám otce, s účinností od 1. 7. 2025 (výrok IV.). Současně zamítl návrh otce na úpravu styku (výrok V.) a rozhodl, že tento rozsudek je předběžně vykonatelný jeho doručením (výrok VI.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VII.).

4. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozhodl, že matka je povinna a oprávněna pečovat o nezletilého od pondělí v lichém kalendářním týdnu v roce od 8:00 hodin do pondělí v následujícím sudém kalendářním týdnu v roce do 8:00 hodin. Otec je povinen a oprávněn pečovat o nezletilého od pondělí v sudém kalendářním týdnu v roce od 8:00 hodin do pondělí v následujícím lichém kalendářním týdnu v roce do 8:00 hodin, a byla také upravena péče rodičů o nezletilého v době prázdnin. Dále bylo rozhodnuto, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 1. 2022 do 28. 2. 2023 částkou 5 600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 3. 2023 do 31. 12. 2024 částkou 4 600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2025 do 31. 5. 2025 částkou 3 500 Kč měsíčně, od 1. 6. 2025 do právní moci tohoto rozsudku částkou 2 500 Kč měsíčně, a od právní moci tohoto rozsudku částkou 1 750 Kč, k rukám matky. Matka je povinna přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 6. 2025 do právní moci tohoto rozsudku částkou 850 Kč měsíčně, a od právní moci tohoto rozsudku částkou 1 750 Kč měsíčně, k rukám otce, nedoplatek na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 1. 2022 do 28. 2. 2026 ve výši 111 600 Kč je otec povinen zaplatit do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k rukám matky, nedoplatek na výživném pro nezletilého za dobu od 1. 6. 2025 do 28. 2. 2026 matce nevznikl (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že okresní soud provedl nedostatečná skutková zjištění ke zdravotnímu stavu otce a o jeho zdravotní způsobilosti k péči o nezletilého. Vyšel pouze ze zpráv předkládaných otcem, aniž by se zabýval tím, zda tyto nevzbuzující pochybnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoli měl v létě 2024 probíhat styk otce s nezletilým, otec se přestal ke styku dostavovat, nepodal žádnou zprávu a až dodatečně vysvětlil, že se podroboval intenzívní onkologické léčbě, v jejímž průběhu nebyl schopen péče o nezletilého. Stěžovatelka namítá, že krajský soud převzal neúplná zjištění učiněná okresním soudem o zdravotním stavu otce, a aniž k tomu měl objektivní zjištění, učinil závěr, že otec není omezen v možnostech péče. Pominul přitom, že obdobná situace nastala již v létě 2024, kdy otec také tvrdil, že není omezen, a pak se podrobil dlouhodobé léčbě a hospitalizaci, po kterou nebyl schopen se starat ani sám o sebe, natož pak o nezletilého. Krajský soud nevzal v úvahu ani zprávy mateřské školy nezletilého, ze kterých vyplynulo, že otec neumožňuje docházku nezletilého ve dnech jeho péče, a to ani ve dnech, kdy jsou akce školky a že se otec chová ve školce nevhodně, arogantně a agresivně i k učitelkám. Soud nepřihlédl ani ke stanovisku opatrovníka. Matka se obává, že otec nebude respektovat ani předškolní ročník mateřské školy, že příprava nezletilého bude narušena a že otec nebude schopen a ochoten respektovat ani jeho docházku do základní školy. Proto navrhovala, aby byl rozvrh péče nerovnoměrný. Stěžovatelka současně namítá, že úprava péče byla provedena s označením střídavé péče, ačkoli fakticky jde o rozšířený styk, přičemž označení samotné by nebylo podstatné, nebylo-li by na tomto základě stanoveno výživné, které by mohlo stěží obstát u střídavé úpravy v rovnocenném rozsahu, a neměl-li by otec velmi hodnotný majetek.

6. Stěžovatelka soudům dále vytýká nedostatečná zjištění o majetku otce a nesprávné vyhodnocení majetku obou rodičů. Okresní soud provedl nedostatečná zjištění o hodnotě rozsáhlého nemovitého majetku otce a jeho využití. Podle stěžovatelky soud "nedůsledně postupoval i k nepravdivým tvrzením otce" a jeho zmocněnce o majetku otce a jeho důchodových nároků. Ani krajský soud nezjistil skutečnou výši majetku otce, kterého tak v řízení zvýhodnil na úkor práv dítěte. Krajský soud doplnil zjištění o stavu příjmů otce i invalidního důchodu, o prodeji domu, ohledně událostí v péči o nezletilého po vyhlášení prvoinstančního rozsudku. Nevypořádal se však řádně s odvolacími námitkami stěžovatelky a neučinil dostatečná skutková zjištění. Ačkoli krajský soud uvádí, že vzal v úvahu, že otec účelově převedl nemovitý majetek na svoji manželku, ve skutečnosti nezjistil ani hodnotu tohoto majetku (ani potenciální příjmy z tohoto majetku), nezjistil majetkovou úroveň manželky otce a k hodnotě původního majetku otce nepřihlédl zpětně ani aktuálně, když rozhodl o výživném ve výši 1750 Kč pro oba rodiče a učinil tak závěr o shodné majetkové úrovni rodičů. Tento závěr odporuje zjištěnému skutkovému stavu a je v rozporu s právní úpravou.

7. V důsledku neúplných zjištění a nesprávného hodnocení majetkových poměrů otce bylo mu výživné stanoveno ve výši podstatně nižší, než jaká by odpovídala jeho majetkovým poměrům. Rozsudky obecných soudů ohledně výše výživného jsou nepřezkoumatelné, soudy nevzaly v úvahu všechna potřebná hlediska pro zjištění majetkových poměrů otce a jejich skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy vyšly pouze z tvrzení otce a nezjišťovaly jeho skutečné příjmy. Otec v průběhu řízení převedl nemovitý majetek (cca v hodnotě 10 až 12 milionů Kč) na svoji manželku. Toto jeho jednání je v rozporu se zájmy nezletilého, a to jak v souvislosti s výší výživného, tak jako jeho právy dědickými, v případě, že by tento majetek nebyl předmětem dědictví. Navíc je toto jednání v rozporu s tvrzeními otce o tom, že zájmy nezletilého jsou pro něho prioritou, když "otec ačkoli vážně nemocen jedná tak, aby nezletilého z možnosti dědění tohoto majetku vyloučil".

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].

12. K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů [srov. § 913 a § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Ústavní soud současně opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

13. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, případně i právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).

14. V nyní posuzované věci vyšel krajský soud při svém rozhodování o poměrech nezletilého z nejlepšího zájmu dítěte. Dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby byl vychováván oběma rodiči a aby se oba rodiče na jeho výchově aktivně podíleli, neboť oba rodiče jsou způsobilí o nezletilého řádně pečovat, mají k němu vytvořený silný citový vztah a jsou schopni zajistit jeho materiální i emocionální potřeby. V této souvislosti krajský zdůraznil, že role obou rodičů je v životě nezletilého nepostradatelná a nezastupitelná. Přihlédl také k zdravotnímu stavu otce, který je aktuálně stabilizován a v péči o nezletilého ho žádným způsobem nelimituje, a proto v tomto směru neshledal důvod pro omezení rozsahu péče otce o nezletilého. Pro jeho řádný vývoj je nezbytné, aby na jeho výchově participovali oba rodiče. Nejlepšímu zájmu nezletilého také odpovídá, aby nezletilý byl nadále v rovnocenné péči obou rodičů, a to v rovnoměrném rozsahu. Takové uspořádání respektuje právo nezletilého na péči obou rodičů a zohledňuje vzájemné citové vazby rodičů a nezletilého. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby rozsah péče každého z rodičů o něj byl srovnatelný. Krajský soud současně přiléhavě zdůraznil, že žádné soudní rozhodnutí nemůže plně nahradit funkční rodičovskou komunikaci a spolupráci. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

15. V souvislosti s úpravou péče o nezletilého rozhodoval krajský soud rovněž o výživném rodičů, přičemž při svém rozhodování o výživném zohlednil rozsah péče každého z rodičů o nezletilého. Ve vztahu k výši výživného přihlédl k odůvodněným potřebám nezletilého, jakož i možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům obou rodičů. Nezletilý navštěvuje mateřskou školu, jeho potřeby odpovídají věku a aktuálně nejsou navyšovány jakoukoliv mimořádnou okolností. Při svém rozhodování vyšel krajský soud ze zákonných hledisek pro stanovení výživného podle § 913 odst. 1 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku, za současného porovnání s doporučující tabulkou Ministerstva spravedlnosti.

16. V posuzované věci, jak bylo uvedeno výše, jde primárně o ochranu nejlepšího zájmu nezletilého. Je nutno připomenout, že nejlepší zájem dítěte je třeba vždy posoudit s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.

17. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatelky, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky či nezletilého, a které by bylo důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Krajský soud respektoval zásadu, že prioritním měřítkem pro svěření nezletilého do péče toho kterého rodiče je nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka, jak bylo výše uvedeno, přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem.

18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého syna. Stěžovatelka se však se závěry krajského soudu, resp. se závěry obou obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilého syna. Soudy musí ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál. Krajský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.

19. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Do budoucna proto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu, nelze k nim však přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku.

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilého (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

21. Žádosti stěžovatelky o přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl tím, že ve věci rozhodl v krátké době po jejím obdržení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu