II.ÚS 2056/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky ZPĚTNÝ LEASING, s.r.o., sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, zastoupené Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 46/2026-26 ze dne 21. května 2026 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 41 A 29/2025-24 ze dne 23. února 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí správních soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny")], a princip rovnosti před zákonem, zákaz libovůle a princip zákonnosti zaručené čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatelka je provozovatelka vozidla a dostala pokutu 1 500 Kč za to, že neznámý řidič, kterému vozidlo svěřila, překročil maximální povolenou rychlost. Pokutu tedy dostala za to, že nezajistila, aby byly při provozu na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/200 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Překročení rychlosti se zjistilo pomocí automatizovaného prostředku používaného bez obsluhy.

3. Nejprve se stěžovatelka proti pokutě bránila odvoláním, krajský úřad jej ovšem zamítl. Stěžovatelka se obrátila na správní soudy, přičemž krajský soud její žalobu také zamítl. Radar byl podle jeho závěrů automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, jelikož do něj v průběhu měření obsluhující osoba nijak nezasahovala a sama nevybírala, která vozidla bude či nebude měřit. To, že po provedeném měření pak správní orgán s některými vozidly (vozidla IZS při výkonu činnosti) nezahajuje přestupkové řízení, neznamená, že nejde o automatické měření. I jejich rychlost byla na místě změřená, stále se tedy jedná o nepřerušovanou řadu vozidel v průběhu samotného měření.

4. Stěžovatelka se bránila kasační stížností u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS"), který ji ovšem odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Stěžovatelka sice tvrdila, že krajský soud se měl odchýlit od ustálené judikatury, NSS nicméně odkázal na své předchozí rozsudky, které otázku nepřerušené řady při automatickém měření rychlosti již řešily. Krajský soud se od nich neodchýlil.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zaprvé namítá, správní orgány a soudy porušily princip rovnosti a zákaz libovůle tím, že aprobovaly možnost selektivního systému oznamování, resp. postihování přestupků.

6. Zadruhé, správní orgány neprokázaly splnění zákonné podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, tedy že porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Existující pochybnosti soudy vyložily v neprospěch stěžovatelky, a tím nepřípustně převrátily důkazní břemeno.

7. Zatřetí, soudy formalisticky oddělily fázi měření od fáze zpracování a oznamování přestupků, čímž popřely smysl požadavku, aby oznámení přestupků tvořila nepřerušovanou řadu. Automatizovaný systém postihu nemůže být považován za neutrální a zákonný, pokud v něm existuje mechanismus selektivního vyřazování určitých vozidel z oznamování přestupků.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátkou (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. Do pravomocných rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů. Jinými vadami se nezabývá.

11. Stěžovatelka předkládá tři námitky, jak byly uvedeny výše. Druhá a třetí z nich se fakticky týkají výkladu a aplikace podústavního práva, konkrétně naplnění zákonné podmínky odpovědnosti za přestupek při zjištění přestupku za pomoci automatizovaného prostředku používaného bez obsluhy. Napadená rozhodnutí nevykazují v tomto ohledu žádnou vadu, která by dosahovala ústavní úrovně a měla by tak potenciál zasáhnout do základních práv stěžovatelky. V souladu se základním přístupem Ústavního soudu uvedeném v přechozím bodě tedy nebylo potřeba se těmito námitkami podrobněji zabývat.

12. Jedinou námitkou, která kvalitativně dosahuje ústavní úrovně, je tvrzení o porušení principu rovného zacházení. I tato námitka je nicméně zjevně neopodstatněná.

13. Stěžovatelka opírá své tvrzení o nerovném zacházení o pasáž ze Stanoviska odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje k žádosti o schválení určeného místa k úsekovému měření rychlosti vozidel, která zní: "není přípustné, ve spojitosti ke zbytné administrativě, aby docházelo k oznamování přestupků ve vztahu k překračování rychlostního limitu vozidly IZS při výkonu jejich činnosti (předmětné by mělo být eliminováno při identifikaci daného přestupku v součinnosti se softwarovým vybavením předmětného zařízení a evidenčním systémem vozidel v ČR)." 14. Z uvedené pasáže nicméně bez dalšího nevyplývá, na rozdíl od tvrzení stěžovatelky, že vozidla integrovaného záchranného systému jsou vyňata z oznamování, resp. postihování přestupků za každých okolností. Naopak slova "při výkonu jejich činnosti" je s ohledem na předpoklad zákonnosti chování státních orgánů nezbytné chápat tak, že jsou jimi myšleny situace, kdy vozidla integrovaného záchranného systému mohou v souladu se zákonem překračovat nejvyšší povolenou rychlost. Sama stěžovatelka přitom nepopírá ústavnost takového pravidla, přijatého s ohledem na společenský význam činnosti těchto záchranných složek.

15. Žádná důvodná pochybnost ohledně rovného zacházení tedy v daném případě ve skutečnosti nevzniká. Výše uvedený předpoklad, že státní orgány se chovají v souladu se zákonem, přitom vychází ze samotné podstaty právního státu, jak je zakotvena v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za takových okolností není úlohou soudu vyvracet reálně neexistující pochybnosti, resp. zabývat se nepodloženými spekulacemi účastníků řízení. V takovém případě není nepřípustným přenesením důkazního břemene, aby stěžovatelka své nepodložené spekulace prokázala, např. za využití postupu podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu