II.ÚS 2064/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky České golfové federace, sídlem U Golfu 565, Praha 15 - Dolní Měcholupy, zastoupené Mgr. Michalem Smečkou, advokátem, sídlem Badeniho 291/3, Praha 6 - Hradčany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 21 As 244/2025-32 ze dne 15. května 2026, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 A 77/2024-74 ze dne 29. září 2025, rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-581866/D24010167/2024/ÚPV ze dne 27. srpna 2024 a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví č. j. O-581866/D23015979/2023/ÚPV ze dne 19. prosince 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Úřadu průmyslového vlastnictví, jako účastníků řízení, a Jana Hrubeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst.1, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Napadeným rozhodnutím Úřad průmyslového vlastnictví (Úřad) zamítl postupem podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách stěžovatelčiny námitky proti zápisu obrazového označení "Golfista roku" do rejstříku ochranných známek, přihlášeného pod zn. sp. O-581866 dne 17. října 2022 a zveřejněného ve Věstníku Úřadu dne 23. listopadu 2022. Rozhodnutí napadla stěžovatelka rozkladem, o kterém rozhodl předseda Úřadu napadeným rozhodnutím (vydaným na návrh rozkladové komise) tak, že jej zamítá a rozhodnutí Úřadu potvrdil. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy Úřadu. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje, že v rozhodném období byla vlastníkem starších obrazových ochranných známek č. 355356 a 347826, obsahujících mimo jiné slovní prvky "Golfista roku České golfové federace", resp. "Golfistka roku České golfové federace". Namítá, že správní soudy v posuzované věci vyložily rozsah soudní ochrany příliš restriktivně a formalisticky. Podotýká, že si je vědoma systematiky zákona o ochranných známkách, který rozlišuje absolutní a relativní důvody zápisné nezpůsobilosti, nicméně má za to, že správní soudy tuto systematiku aplikovaly způsobem, který vedl k praktickému "vyprázdnění" účinné soudní ochrany jejích starších známkových práv. Řízení o neplatnosti podle § 32 zákona o ochranných známkách, na které byla odkazována, považuje za neúčinné, neboť poskytuje ochranu až ex post, takže nemůže nahradit účinnou ochranu v řízení, jehož předmětem je právě zabránění zápisu kolidujícího označení na základě starších práv. Přepjatý formalismus se podle stěžovatelky projevil zejména v tom, že správní soudy odmítly věcně přezkoumat souvislost mezi věcným průzkumem přihlašovaného označení, jeho deklarovanou nedistinktivitou a vlivem této okolnosti na pravděpodobnost asociace.

4. Stěžovatelka správním soudům též vytýká, jak se vypořádaly s její argumentací týkající se dlouhodobého užívání označení "Golfista roku České golfové federace", resp. "Golfistka roku České golfové federace". Je přesvědčena, že toto označení si relevantní veřejnost může spojovat právě se stěžovatelkou jako národním sportovním svazem. Namítá, že aplikace pravidel o koncentraci řízení nesmí vést k tomu, že soudy zcela pominou skutečnosti rozhodné pro ústavně přiměřené posouzení pravděpodobnosti asociace. Podotýká, že správní orgány i soudy vycházely z toho, že fonetická podobnost porovnávaných označení je střední a sémantická podobnost vysoká, přičemž společný slovní prvek "Golfista roku" byl označován za dominantní. Správní soudy podle jejího názoru nicméně význam tohoto shodného dominantního slovního prvku potlačily a rozhodující důraz kladly na vizuální a výtvarné odlišnosti porovnávaných označení. Pochybení spatřuje stěžovatelka i v tom, že Nejvyšší správní soud označil její postavení coby sportovního svazu za nerozhodné, neboť toto postavení považuje za okolnost významnou pro vnímání průměrného spotřebitele a pro pravděpodobnost asociace.

5. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud ustáleně opakuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z pohledu jejich správnosti - zjištění skutkového stavu a aplikace podústavního práva. Posuzuje pouze to, zda napadanými rozhodnutími a v řízeních, která k nim vedla, obecné soudy respektovaly ústavně zaručená práva jednotlivců a další principy plynoucí z ústavního pořádku. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2301/17, I. ÚS 387/15 nebo III. ÚS 1836/18).

7. Z uvedených důvodů si Ústavní soud nehodlá uzurpovat právo v podrobnostech přezkoumávat a popř. přehodnocovat závěry správních orgánů a soudů o míře podobnosti ochranných známek vlastněných stěžovatelkou a ochranné známky "Golfista roku", proti jejíž registraci stěžovatelka v řízení brojila. Správní soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že při posuzování rozlišovací způsobilosti obrazové ochranné známky se nelze omezovat pouze na její jednotlivé (v tomto případě slovní) prvky, ale že je nezbytné hodnotit její celkový dojem (srov. body 53 až 80 rozsudku městského soudu a body 46 až 48 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud již v dřívějších rozhodnutích tento přístup akceptoval (srov. usnesení sp. zn.

II. ÚS 1614/15 ze dne

21. července 2015 či sp. zn. III. ÚS 2567/17 ze dne 6. srpna 2019) a ani v nyní posuzované věci jej nehodlá rozporovat.

8. V návaznosti na to Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky nespatřuje ústavněprávní pochybení ani v tom, že správní soudy při posuzování rozlišovací způsobilosti dané ochranné známky odmítly brát ohled na právní a faktické postavení stěžovatelky coby sportovního svazu. Ani Ústavnímu soudu není zřejmé, jak by mohl tento status a charakter vlastníka jedné z posuzovaných ochranných známek ovlivnit míru jejich podobnosti, resp. celkový dojem z nich a tím možnosti jejich rozlišení.

9. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky o formalistickém přístupu správních soudů. Městský soud se odmítl zabývat stěžovatelčinými námitkami směřujícími k absolutní zápisné způsobilosti ochranné známky s vysvětlením, že je vázán věcným přezkumem ze strany žalovaného, tj. Úřadu (viz body 38 až 43 rozsudku městského soudu), přičemž Nejvyšší správní soud ten přístup potvrdil jako správný (viz body 32 a 33 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy přitom odkázaly na judikaturu potvrzující daný přístup, vůči které stěžovatelka nenabízí použitelnou argumentaci, a Ústavní soud tak neshledává důvod tento ustálený výklad zpochybňovat.

10. V podstatě totéž pak platí i ve vztahu ke stěžovatelčině námitce proti tomu, že správní soudy poukazovaly na koncentraci řízení vyplývající z § 25 odst. 2 zákona o ochranných známkách, kvůli které se Úřad ani správní soud nemohly zabývat důkazy, jež stěžovatelka předložila až po lhůtě pro podání námitek a v jiné souvislosti (srov. bod 86 rozsudku městského soudu a body 49 až 51 rozsudku Nejvyššího správního soudu). I v této části odkazovaly na svou předchozí judikaturu, do níž Ústavní soud nemá důvod zasahovat. Akceptace uvedené stěžovatelčiny námitky by fakticky vedla k popření zákonné koncentrace řízení, resp. jejího smyslu.

11. Ústavní soud uzavírá, že v procesním postupu správních orgánů a správních soudů neidentifikoval žádné prvky nepřijatelného právního formalismu či jiná pochybení ústavněprávní relevance. Zdůrazňuje, že i když se správní soudy odmítly zabývat stěžovatelčinými námitkami směřujícími k absolutní zápisné způsobilosti ochranné známky a důsledně zohledňovaly zákonnou koncentraci řízení, přesto se velmi podrobně věnovaly klíčové otázce případu, totiž rozlišovací způsobilosti posuzované obrazové ochranné známky, resp. její zaměnitelnosti s ochrannými známkami vlastněnými stěžovatelkou. Správní soudy tak důsledně dostály svým přezkumným povinnostem a poskytly stěžovatelčiným právům adekvátní soudní ochranu.

12. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. srpna 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu