II.ÚS 207/96
V PLATNOSTI- KS Brno 17 Co 395/94
- NS 2 Cdon 190/96-102
- ÚS II.ÚS 207/96
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené zákonem. Stížnost se týkala rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odmítlo dovolání jako nepřípustné. Soud uvedl, že dovolání není přípustné, pokud zákon jej nepřipouští, a proto rozhodnutí Nejvyššího soudu má pouze deklaratorní povahu. Závěr byl, že stížnost je zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. se musí odmítnout.
Rubrum
II. ÚS 207/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele ing. F.K., zastoupeného JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 16. 4. 1996, čj. 2 Cdon 190/96-102, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel se ve svém návrhu ze dne 25. 7. 1996, doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 7. 1996, domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně, neboť má za to, že v řízení před Nejvyšším soudem v Brně i v řízení jemu předcházejících u Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Brně došlo k porušení č1. 1 a č1. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Porušení základních práv spatřuje v tom, že soudy rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a v důsledku nesprávného právního posouzení při naprosté neznalosti problematiky vynálezů a zlepšovacích návrhů, takže neměly ani jasno, co je vlastně předmětem žaloby a o čem a na základě čeho - důkazů či právních předpisů - rozhodují. Nejvyšší soud pak tím, že odmítl dovolání stěžovatele, aniž přihlédl k vadám řízení, které spočívaly v naprosté dezorientaci soudů v oblasti vynálezů a zlepšovacích návrhů, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Z připojeného spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 7 C 62/91, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal určení, že vynález chráněný autorským osvědčením č. 231845 nebyl autory vytvořen za podmínek ustanovení § 28 písm. a) zák. č. 84/1972 Sb., tj. v pracovním poměru k žalované organizaci nebo za její hmotné podpory. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 4. 1994, čj. 7 C 62/91-50, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 17 Co 395/94, byl návrh zamítnut, neboť soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že v případě vynálezu, chráněného autorským osvědčením č. 231845, žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal, že vynález nebyl vytvořen za podmínek § 28 a) zák. č. 84/1972 Sb. Krajský soud v Brně navíc dovodil, že ačkoliv se jednalo o žalobu na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř., žalobce, nyní stěžovatel, neprokázal ani naléhavý právní zájem. Stejně tak odvolací soud neshledal důvody pro založení práva dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř., s odůvodněním, že se v dané věci nejednalo o rozhodnutí, které by bylo po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud v Brně pak usnesením, sp. zn. 2 Cdon 190/96, ze dne 16. 4. 1996, dle ustanovení § 243b odst. 4 věta prvá, ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl dovolání žalobce, neboť nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 a 2 o.s.ř., a rovněž nebyly splněny předpoklady dovolání obsažené v ustanovení § 237 písm. f o.s.ř., jež žalobce, nyní stěžovatel, také namítal, neboť v řízení u obou soudů bylo ve věci nařízeno jednání, kterého se účastníci sami nebo prostřednictvím svých zástupců zúčastnili, mohli činit procesní návrhy, a žalobci, nyní stěžovateli, tak nebyla odňata možnost před soudy jednat. Z dokladů, založených ve vyžádaném spise, Ústavní soud dále zjistil, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 17 Co 395/94, ze dne 18. 9. 1995, nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 14. 4. 1996, sp.zn. 2 Cdon 190/96, nabylo právní moci dne 29. 5. 1996. Dle ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§ 237-239 o.s.ř.). Jak již bylo Ústavním soudem konstatováno (např. III. ÚS 40/93), z citovaných ustanovení lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možné považovat dovolání za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR, poskytuje. V takových případech lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutné považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, což dále znamená, že v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nejde o samotné hmotné subjektivní právo, resp. o to, zda vynález chráněný autorským osvědčením byl či nebyl vytvořen za podmínek § 28 písm. a) zák. č. 84/1972 Sb. S ohledem na shora uvedené nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout. Pokud jde o rozhodnutí, jehož předmětem bylo samostatné hmotné subjektivní právo, tj. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 17 Co 395/94, které nabylo právní moci dne 30. 11. 1995, Ústavní soud uvádí, že toto nebylo ústavní stížností napadeno, avšak vzhledem k tomu, že je v obsahu ústavní stížnosti výslovně zmiňováno, Ústavní soud uvádí, že v tomto směru jde o návrh podaný po 60 denní lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., protože navrhovatel podal ústavní stížnost na podatelnu Ústavního soudu teprve dne 26. 7. 1996. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová V Brně dne 22. 10. 1996 soudkyně Ústavního soudu ČR
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.