II.ÚS 2072/14
V PLATNOSTI- MS Praha 28 Co 462/2012-168
- ÚS II.ÚS 2072/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Soud se opřel o principy spravedlivého procesu a dvojinstančnosti, které neumožňují přijetí rozšíření žaloby v pozdější fázi řízení. Chyba v označení výroků III. a IV. byla považována za zcela zjevnou a spravovanou administrativním úkonem, nikoli za porušení práva na spravedlivý proces. Náklady státu nebyly dotčeny právními zájmů stěžovatele, který je výsledkem řízení nezasažen.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, Olomouc, proti výroku I. a II. in fine rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 28 Co 462/2012-168, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení výroků I. (nepřipuštění rozšíření žaloby o částku 115.000 Kč) a II. in fine (v části týkající se náhrady nákladů řízení státu) v záhlaví označeného rozhodnutí. [2.] Stěžovatel uvádí, že se v řízení před obecnými soudy domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a požadoval částku 85.000 Kč s příslušenstvím. Tuto žalobu odůvodnil tím, že byl od září 2008 do listopadu 2010 (16-18 let věku) neoprávněně trestně stíhán za znásilnění 14-ti leté kamarádky, než bylo soudem rozhodnuto, že se tohoto trestného činu jednoznačně nedopustil. Jelikož měl za to, že v odškodňovacím řízení dochází k průtahům, navrhl rozšíření žaloby (resp. navýšení požadované náhrady nemajetkové újmy) tak, aby mu byla nahrazena nemajetková újma i za tyto tvrzené průtahy. Městský soud v Praze však toto rozšíření žaloby nepřipustil, neboť náhradu nemajetkové újmy za tvrzené průtahy považoval za nový (samostatný) nárok, jehož oprávněnost by mohla být posouzena jedině v novém řízení včetně předsoudní fáze. [3.] Stěžovatel brojil i proti části výroku II. napadeného rozhodnutí, a to v rozsahu, v němž jím byl potvrzen výrok rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení státu. V napadeném výroku totiž byl výrok soudu prvního stupně odvolacím soudem označován jako "výrok III.", ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o "výrok IV." Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci je proto dle stěžovatele třeba považovat za zmatečné a protiústavní. [4.] Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. [5.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. [6.] V kontextu právě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že nepřipuštěním rozšíření žaloby odvolací soud z ústavních mezí nevybočil. Odvolací soud totiž v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil, proč změnu žaloby nepřipustil a důvody, o něž tento svůj závěr opřel (tj. že rozšíření žaloby bylo de facto uplatněním nového nároku, který však nebyl projednán ani v předsoudní fázi ani soudem prvního stupně), jsou racionální a ústavně konformní. Naopak stěžovateli lze vytknout, že nenabízí žádnou ústavně právní argumentaci, z níž by bylo lze dovodit, že tato změna žaloby v dané fázi řízení byla přípustná, a kterou by vyvrátil přesvědčivý a logický výklad městského soudu, založený na základních procesních principech soudního řízení (především dvojinstančnost, viz § 95 odst. 2 ve spojení s § 211 o. s. ř.). [7.] Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, ani pokud se jedná o výrok odvolacího soudu o nákladech státu. Je sice pravdou, že podle napadené části výroku rozsudku městského soudu se "ve výroku o nákladech státu (výrok III.) rozsudek soudu I. stupně potvrzuje", ačkoliv v rozsudku soudu prvního stupně bylo o "nákladech státu" rozhodnuto výrokem IV. Takové pochybení však zcela zjevně nemůže dosahovat takové intenzity, aby bylo možno učinit závěr o zásahu do práva na spravedlivý proces. Z předmětného výroku je totiž nepochybné, jak odvolací soud rozhodl (výrok o nákladech státu potvrdil) a záměnu čísel III. a IV. nelze považovat za nic více než chybu v psaní, kterou lze napravit vydáním opravného usnesení (§ 164 občanského soudního řádu), tedy veskrze administrativním úkonem. [8.] Současně je nutno uvést, že rozhodnutím o nákladech řízení státu byl řešen vztah mezi dvěma organizačními složkami státu (bylo totiž rozhodnuto o tom, že se "žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti neukládá povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady státu ve výši 1.425 Kč") a práva stěžovatele jím tudíž nebyla nijak dotčena. Tvrdí-li stěžovatel, že náklady státu byl nucen uhradit on (pročež je napadený výrok významný i pro něj), lze takové tvrzení označit přinejmenším jako nepřesné. Jak totiž vyplývá z vyžádaného spisu prvostupňového Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 25 C 79/2011, částka 1.425 Kč, jejímž zaplacením stěžovatel nahradil státu náklady řízení, byla stěžovateli v mezidobí vrácena (srov. č. l. 186). [9.] S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2014 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.