II.ÚS 2072/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky evropské společnosti MEGELLAN, SE, sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Lukášem Sedlatým, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2026 č. j. 36 Co 355/2025-2160 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. září 2025 č. j. 7 C 75/2020-2058, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti klaus multiparking cz k. s., sídlem Vinařská 74/1a, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby její návrh byl projednán přednostně.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako žalované na zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením obvodního soudu ze dne 27. 1. 2025 č. j. 7 C 75/2020-1803 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 3. 2025 č. j. 36 Co 90/2025-1892. Uvedenými rozhodnutími bylo stěžovatelce uloženo, aby nenakládala s nemovitosti specifikovanými v těchto rozhodnutích. Obvodní soud návrh stěžovatelky na zrušení uvedeného předběžného opatření s odkazem na § 77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zamítl, neboť dospěl k závěru, že důvody pro trvání předběžného opatření nadále existují, konkrétně trvá obava z ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí. Zdůraznil, že při posouzení důvodnosti předběžného opatření není rozhodující toliko formální bilanční převaha aktiv nad pasivy, ale především reálná dostupnost likvidních a postižitelných prostředků, z nichž by bylo možné pohledávku uspokojit.

3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěry. Poukázal mimo jiné na to, že tvrzené majetkové poměry stěžovatelky nevylučují existenci obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí. Významná část majetku stěžovatelky je zatížena, případně má omezenou likviditu, pohledávky směřují vůči propojeným osobám a jejich skutečná vymahatelnost nebyla prokázána. Rovněž tvrzené možnosti finanční podpory ze strany jiných osob nelze považovat za právně vymahatelný zdroj uspokojení pohledávky.

4. Městský soud současně přihlédl k tomu, že v mezidobí bylo ve věci samé rozhodnuto tak, že nárok vedlejší účastnice byl alespoň zčásti shledán důvodným. Městský soud vzal v úvahu i skutečnost, že předběžné opatření má ze své podstaty dočasný charakter a podle § 77 odst. 1 o. s. ř. zanikne ze zákona uplynutím stanovené lhůty po právní moci rozhodnutí ve věci samé. Tato okolnost dále oslabuje důvodnost zásahu městského soudu do napadeného rozhodnutí v době po vydání rozhodnutí o věci samé.

II. Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Obecné soudy se nevypořádaly s možností použití méně zatěžující alternativy zajištění. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy neprovedly individualizovaný test proporcionality. Dále namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení tím, že jí nebylo před vydáním usnesení městského soudu doručeno vyjádření vedlejší účastnice. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí nahradil odborné závěry znaleckých posudků vlastní ekonomickou úvahou. Stěžovatelka poukazuje na to, že na zrušení předběžného opatření byl kladen přísnější důkazní standard, než jaký vyžaduje § 77 odst. 2 o. s. ř. Popsané vady ve svém souhrnu způsobily, že návrh podle § 77 odst. 2 o. s. ř. nebyl projednán ústavně souladným způsobem.

6. Stěžovatelka dále namítá, že v předmětné věci došlo k nahrazení přezkumu podle § 77 odst. 2 o. s. ř. výsledkem řízení ve věci samé. Odvolání proti zamítavému rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření mělo být vyřízeno bezodkladně. Tím, že městský soud o odvolání stěžovatelky proti usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení předběžného opatření rozhodl až souběžně rozhodnutím ve věci samé, vyprázdnil samotný účel tohoto procesního prostředku a zbavil stěžovatelku efektivní soudní ochrany proti trvajícímu zásahu do jejích práv v době, kdy měl být takový přezkum proveden. Tím, že odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu bylo vyřízeno až s podstatným časovým odstupem a v závislosti na výsledku samostatného řízení ve věci samé, pozbylo své ochranné funkce a závěr o trvání obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí byl opřen o skutečnosti, které samy tuto otázku neřeší. Napadená usnesení také nedostála požadavkům na projednání věci bez zbytečných průtahů plynoucím z čl. 38 odst. 2 Listiny.

7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zrušení napadených usnesení nezůstane bezúčelné ani poté, co předběžné opatření dnem 20. 5. 2026 zaniklo. Předmětem tohoto řízení není samotné předběžné opatření, které již pominulo, nýbrž pravomocná rozhodnutí obecných soudů o návrhu na jeho zrušení podle § 77 odst. 2 o. s. ř. Tato rozhodnutí nadále existují a představují autoritativní závěr, že důvody opatření v rozhodné době nepominuly. S ohledem na účinky kasačního nálezu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v odůvodnění nálezu výslovně uvedl, že obecné soudy jsou po zrušení napadených usnesení povinny posoudit návrh podle § 77 odst. 2 o. s. ř. podle skutkového a právního stavu v době původního rozhodování. Pozdější zánik předběžného opatření nemůže být sám o sobě důvodem k odmítnutí, zastavení nebo jinému procesnímu ukončení věci bez tohoto posouzení. Stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud v odůvodnění kasačního nálezu výslovně vyslovil závazný právní názor, že po zrušení napadených usnesení jsou obecné soudy povinny posoudit její návrh podle § 77 odst. 2 o. s. ř. podle skutkového a právního stavu v době původního rozhodování, a že pozdější zánik předběžného opatření nemůže být sám o sobě důvodem k odmítnutí, zastavení nebo jinému procesnímu ukončení věci bez tohoto posouzení.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu. Po tomto prověření dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

9. V posuzované věci z ústavní stížnosti i ze zaslaných příloh vyplývá, že ve věci samé bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 4. 2025 č. j. 7 C 75/2020-1928 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 12. 2. 2026 č. j. 36 Co 354/2025-2148 tak, že nárok vedlejší účastnice byl zčásti shledán důvodným a zčásti byla žaloba zamítnuta. Rozsudek městského soudu nabyl dne 20. 5. 2026 právní moci a dne 26. 5. 2026 se stal vykonatelným.

10. Předběžné opatření má ze své podstaty dočasný charakter. Podle § 77 odst. 1 o. s. ř. předběžné opatření zanikne, jestliže b) návrhu ve věci samé nebylo vyhověno, c) bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo 15 dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci.

11. K zániku předběžného opatření podle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu, že návrhu ve věci samé nebylo zčásti vyhověno, dochází až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým se řízení o takovém návrhu (žalobě) končí. Takovým rozhodnutím může být nejen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta, ale i usnesení o odmítnutí návrhu nebo usnesení o zastavení řízení. V této souvislosti je možné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že předběžné opatření je prozatímní úpravou právních poměrů účastníků činěnou soudem v souvislosti s předpokládaným nebo již probíhajícím soudním řízením (srov. § 102 a § 74 o. s. ř.), které zaniká ex lege, nebylo-li návrhu vyhověno [srov. § 102 odst. 3 a § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], není přitom rozhodující, zda byla žaloba odmítnuta, zamítnuta či zda bylo řízení zastaveno (srov. David L., Ištvánek F., Javůrková N., Kasíková M., Lavický P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl, Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 341, nebo Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. § 1- § 200za. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 467).

12. Pro zánik předběžného opatření podle § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není rozhodující, zda rozhodnutí ve věci samé nabylo právní moci. Rozhodující je, zda rozhodnutí je vykonatelné, Vykonatelnost rozhodnutí ve věci samé nastává zpravidla až po právní moci rozhodnutí, to však neplatí v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí.

13. Předběžné opatření, jehož zrušení se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala, zaniklo nejpozději uplynutím patnácti dnů od 26. 5. 2026 [srov. § 77 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.; Levý, J. § 77. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 396]. Předběžné opatření tedy dnem 10. 6. 2026 zaniklo a již nevyvolává žádné právní účinky.

14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že rozhodnutí ve věci samé a s tím spojený zánik předběžného opatření nemění nic na tom, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva. Pozdější zánik předběžného opatření podle stěžovatelky proto nemůže být důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti. Rozhodnutí ve věci samé tedy nemá vliv na důvodnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jejího návrhu na zrušení předběžného opatření a podle stěžovatelky nebrání tomu, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností se nelze zabývat meritorně. Ústavní stížnost může podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatelky přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Aby tedy bylo ústavní stížnosti možné vyhovět, musí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí [viz např. nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96 a usnesení ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 690/2000, ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 569/09 (U 13/53 SbNU 877) a ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1220/13]. Tyto účinky však v nyní posuzované věci již nepřetrvávají a nic na tom nemění ani výše uvedená stěžovatelčina argumentace. Na tom nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu ve věci samé (proti jeho vyhovující části, tj. ohledně částky 285 498,45 EUR s příslušenstvím) dovolání. V době rozhodování Ústavního soudu totiž tvrzený zásah již netrvá, bez ohledu na podané dovolání. Pokud by rozhodnutí o předběžném opatření v důsledku dovolacího rozhodnutí obživlo, stěžovatelce by zůstala možnost bránit se ústavní stížností ve lhůtě odvozené od rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (srov. usnesení ze dne 14. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1999/23).

16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zvláštní úpravu náhrady škody nebo jiné újmy vzniklé v důsledku předběžného opatření podle § 77a o. s. ř. Při posuzování otázky vzniku nároku na náhradu škody nebo jiné újmy z předběžného opatření soud zkoumá: a) zda předběžné opatření zaniklo nebo bylo zrušeno ve smyslu § 77a o. s. ř., příp. bylo změněno odvolacím soudem; b) zda v souvislosti s vydáním předběžného opatření skutečně vznikla škoda nebo jiná újma; c) zda by k takové škodě nebo jiné újmě nedošlo i jinak. Odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je vyloučena. Z uvedeného je zřejmé, že pro případné rozhodování o odškodnění v důsledku již zaniklého předběžného opatření není rozhodnutí Ústavního soudu o námitkách stěžovatelkou uplatněných v ústavní stížnosti relevantní (srov. obdobně usnesení ze dne 14. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1999/23).

IV. Závěr

17. Lze tedy uzavřít, že předběžné opatření, které bylo v předmětné věci nařízeno, a jehož zrušení se stěžovatelka svým návrhem v řízení před obecnými soudy domáhala, již pozbylo právních účinků, a zásah do práv stěžovatelky tedy již netrvá. Z důvodu nesplnění předpokladů řízení Ústavní soud nemůže ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů o nevyhovění návrhu stěžovatelky na zrušení předběžného opatření věcně projednat.

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

19. Návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ve věci rozhodl v krátké době po jejím obdržení a po obdržení souvisejících příloh.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj