II.ÚS 209/98
V PLATNOSTI- KS Praha 29 Co 322/97-73
- ÚS II.ÚS 209/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky proti usnesení obchodního soudu, které nabylo právní moci. Soud se nezabýval věcnou podstatou stížnosti, protože podání stížnosti přesáhlo lhůtu jednoho roku od pravomocného rozhodnutí. Návrh na zrušení usnesení obchodního soudu byl považován za nepřípustný, protože stěžovatel nevyužil možnosti odvolání. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
II. ÚS 209/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti FNM, zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, č. j. 29 Co 322/97-73, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41, a usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1997, sp. zn. 35 Cm 660/95, za účasti Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Krajského obchodního soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti V., jako vedlejšího účastníka řízení, mino ústní jednání, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Dne 6. 5. 1998 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, č. j. 29 Co 322/97-73, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41. Tato stížnost byla z opatrnosti doplněna o návrh na zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 13. 3. 1997, čj. 35 Cm 660/9525, kterou bylo zastaveno řízení ve věci žaloby o zaplacení kupní ceny za prodej podniku ve výši 2.189.000,- Kč a věc postoupena jako příslušnému Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Navrhovatel podal ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze žalobu proti vedlejšímu účastníku řízení, a to o zaplacení kupní ceny za prodej části státního podniku S., ve výši 2.189.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze svým usnesením ze dne 13. 3. 1997, čj. 35 Cm 660/95-25, řízení ve věci žaloby zastavil z toho důvodu, že není jako obchodní soud k jejímu řešení věcně příslušný a věc postoupil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Okresní soud v Mladé Boleslavi svým rozsudkem ze dne 3. 9. 1997, č.j. 6 C 798/97-41, žalobu zamítl a Krajský soud v Praze ji svým rozsudkem ze dne 12. 2. 1998, č.j. 29 Co 322/97-73, potvrdil. Důvodem pro podání stížnosti bylo podle navrhovatele porušení práva na řádný soud, na spravedlivý proces před soudy a na ochranu vlastnictví státu. Podle typu uzavřené smlouvy o prodeji podniku měl ve věci rozhodovat obchodní soud podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku a nikoli obecné soudy, které obsah smlouvy posoudily podle ustanovení obchodního zákoníku, čímž došly k výsledku pro navrhovatele nepříznivému. Ústavní stížnost byla doplněna návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků Okresního soudu v Mladé Boleslavi (byl doplněn návrhem ze dne 8. 6. 1998) a Krajského soudu v Praze, návrhem na posouzení naléhavosti věci a doplňkem č. 1 ze dne 30. 4. 1998, který uvádí další, podle názoru navrhovatele významná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro uvedený případ. Navrhovatel podal ústavní stížnost včas a byl při jejím podání zastoupen v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto mohl Ústavní soud posoudit další podmínky, za kterých může ústavní stížnost meritorně projednat. K návrhu se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Za KOS se vyjádřila dne 22. 6.1998 předsedkyně senátu JUDr. H.F., která blíže rozvedla, proč nemohl rozhodovat obchodní soud a navrhla odmítnout ústavní stížnost pro její nepřípustnost. Obdobně se vyjádřil vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce dne 25. 6. 1998 a pro případ věcného projednání navrhl návrh zamítnout. Předseda senátu KS JUDr. Z.P. odůvodnil, proč bylo v rozsudku potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi a předsedkyně senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. V.S. odkázala na obsah odůvodnění předmětného rozhodnutí. Navrhovatel v soudních řízeních, ze kterých vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí, vystupoval jako právnická osoba, takže není někým k podání stížnosti zjevně neoprávněným. Jeho právní subjektivita je založena ustanovením zákona ČNR č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o FNM, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení § 4 odst. 2 je FNM právnická osoba a zapisuje se do obchodního rejstříku. Ústavní soud došel na základě ústavní stížnosti, předloženého spisového materiálu a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Vedly jej k tomu následující důvody. Z ústavní stížnosti a předloženého spisového materiálu (spis sp. zn. 6 C 798/97 vedený Okresním soudem v Mladé Boleslavi) vyplynulo, že dne 13. 3. 1997 rozhodl Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. 35 Cm 660/95-25 (86 Ro 934/95), že se řízení zastavuje a věc se postupuje Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi. Toto usnesení nabylo právní noci dne 10. 4. 1997, když rozhodnutí bylo doručeno 25. 3. 1997. Účastníci řízení byli řádně poučeni o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání do 15 dnů k Vrchnímu soudu v Praze, avšak žádný z nich, a především navrhovatel, tak neučinil, takže ve smyslu ustanovení § 204 o.s.ř. se usnesení stalo dne 10. 4. 1997 pravomocným. Na základě toho je nucen Ústavní soud konstatovat, že navrhovatel v tomto bodě nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon (§ 202 odst. 2 o.s.ř. a contr.) k ochraně jeho práva poskytuje. Proto se již nebylo třeba zabývat možností navrhovatele podat dovolání z toho důvodu, že by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud (§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.). Současně však ze skutečnosti, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, by mohla Ústavnímu soudu vzniknout povinnost posoudit, zda se nejedná o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Navrhovatel ve své stížnosti poukázal na postupné sjednocování právní praxe, na to, že soudy nezvládly obtížnou a specifickou právní problematiku privatizace majetku státu a dochází k ochuzování státu o nemalé hodnoty, přičemž navrhovatel vede před obecnými soudy nemalé množství skutkově podobných a právně stejných případů o zaplacení značných částek jako doplatků k předběžně stanoveným kupním cenám privatizovaných podniků nebo jejich části. Posouzení těchto okolností však bylo v daném případě bezpředmětné. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, totiž stanoví, že další podmínkou přípustnosti je v tomto případě zachování lhůty jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, proti kterému se navrhovatel neodvolal, nabylo právní moci dne 10. 4. 1997 a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 7. 5. 1998, nemohlo být tohoto ustanovení použito. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout návrh jako nepřípustný. P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 1998 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.