II.ÚS 2093/11
V PLATNOSTI- MS Praha 44 To 253/2011
- ÚS II.ÚS 2093/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože rozhodnutí nižších soudů o vazbě bylo ústavně konformní. Soud se opřel o § 67 písm. a) trestního řádu, podle něhož je vazba přípustná, pokud existuje obava, že obviněný se může skrývat před trestním stíháním mimo území ČR. Základní práva stěžovatele, včetně práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, nebyla porušena. Soud vysvětlil, že rozhodnutí nižších soudů bylo podloženo konkrétními skutečnostmi, včetně plánovaného odjezdu do zahraničí a závislosti podnikání na zahraničních zemích.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011 sp. zn. 44 To 253/2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. 63 Nt 8/2011, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení v částech týkajících se jeho osoby. Tvrdí, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel namítá, že u něj není dán žádný důvod útěkové vazby. Pokud byl zadržen policií na letišti Ruzyně, jednalo se o standardní dovolenou ve Spojených arabských emirátech (dále jen "SAE") se svou rodinou i známými, kterou dlouhodobě plánoval a měl na ni udělená turistická víza. O tom v dostatečném předstihu informoval příslušný soud. Stížnostní soud se však s uvedenou námitkou nevypořádal a napadené usnesení tak stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné. Dále poukazuje na to, že rodinný dům ve vlastnictví jeho družky je neustále zvelebován, je kompletně zařízený a připravený na návrat ze zahraniční dovolené, což vyplývá z předložené fotodokumentace. Ani s těmito důkazy, z nichž je zcela zřejmé, že neměl v úmyslu dům prodávat, se soud nijak nevypořádal. Stěžovateli není jasné, z čeho stížnostní soud vycházel, když v odůvodnění uvedl, že zmíněná nemovitost měla být nabízena k prodeji. Stěžovatel poukazuje též na to, že před svým zadržením se naplno věnoval rozjezdu podnikání na území ČR. Nepopírá, že má společnost i v SAE, tato však může mít své zákazníky pouze mimo území SAE, nadto licence k jejímu podnikání již před několika měsíci uplynula. Stěžovatel uvádí, že neměl ani před čím prchat, neboť řízení u Krajského soudu v Liberci se řádně účastnil, nebyl pro ně ani vzat do vazby, byť to bylo navrhováno. Je připraven se řádně hájit i v dalším řízení, pro něž je ve vazbě. Stěžovatel nerozumí ani přípisu Policie ČR Ostrava ze dne 27. 4. 2011, který byl založen do vazebního spisu; je pro něj absurdní představa, že by z vazby plánoval útěk. Z obsahu napadených usnesení bylo zjištěno, že stěžovatel je na základě usnesení Policie ČR ze dne 28. 3. 2011 stíhán pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že spolu s dalším obviněným P. O., dosud nezjištěným způsobem získali vozidla pocházející z trestné činnosti, tato vozidla po vzájemné domluvě v úmyslu zastřít jejich původ, nechali na základě padělaných dokladů a pozměněných identifikačních znaků zaregistrovat, případně si požádali o schválení jejich technické způsobilosti, a to vždy jménem společností, jejichž vlastníkem a jednatelem v předmětné době byl pouze spoluobviněný O., resp. obviněný K., a následně předmětná vozidla, vydávaná za legálně zakoupená, prodali za účelem dosažení prospěchu dalším zájemcům, čímž získali částku podstatně převyšující 5.000.000,- Kč. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodů § 67 písm. a) tr. ř. a podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla přijata nabídka písemného slibu stěžovatele ani nabídka peněžité záruky 500.000,- Kč podle § 73a odst. 2 písm. b) tr.ř. Z předloženého spisového materiálu a z výslechu stěžovatele soud dovodil, že stěžovatel nemá žádný majetek nebo jiné vazby na ČR, jeho podnikatelské aktivity se odehrávají zejména v zahraničí, a to přesně v místě, kam hodlal vycestovat s celou rodinou. Soud zohlednil také skutečnost, že stěžovatel má v běhu i další trestní řízení, kde je ohrožen trestní sazbou v rozpětí 5 až 10 let odnětí svobody. Vzhledem k charakteru a rozsahu trestné činnosti považoval soud nabídku písemného slibu a peněžité záruky za zcela nedostačující pro nahrazení důvodu vazby. O stížnosti stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž podle § 149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. usnesení soudu I. stupně zrušil a znovu rozhodl stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1. K vydání zrušujícího rozhodnutí přistoupil toliko s ohledem na formální pochybení soudu I. stupně (ve výroku bylo nesprávně uváděno jméno stěžovatele, datum vydání uvedené v záhlaví nekorespondovalo s datem opatřeným na usnesení při podpisu předsedy senátu). Jinak se zcela ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o důvodnosti vazebního stíhání stěžovatele pro obavu, že stěžovatel by se mohl skrývat před trestním stíháním mimo území ČR. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení § 67 trestního řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145). Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve světle výše popsaného ústavního rámce, přičemž vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Z usnesení soudu I. stupně je patrné, že byly velmi pečlivě zhodnoceny všechny relevantní skutečnosti vedoucí k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád v ustanovení § 67 písm. a). I stížnostní soud podložil své stanovisko konkrétními zjištěními vyvozenými z obsahu spisového materiálu a z vlastního dokazování. Pokud důvodnou obavu, že by se stěžovatel mohl před trestním stíháním skrývat mimo území ČR dovodil ze skutečnosti, že byl zadržen i se svojí družkou a synem na letišti před odletem do SAE, a to poté, co policejní orgány zjistily, že nabízel k prodeji nemovitost, v níž se předtím s rodinou zdržoval, včetně jejího vybavení, a toto zjištění ještě ověřil z výpovědi svědka T. O., z ústavního hlediska nelze jeho postupu cokoli vytknout. Bez významu také nejsou ani další zjištění, že stěžovatel je svým podnikáním napojen na zahraničí, zejména na SAE, a že je proti němu vedeno další trestní řízení, v němž je stíhán pro zločin podvodu se způsobenou škodou ve výši 22,711.422,871 Kč. Nahlášení dovolené příslušným orgánům činným v trestním řízení samo o sobě nesnižuje pádnost ostatních důkazů. Stížnostní soud odůvodnil své závěry dostatečně transparentně, byť se samostatně nevyjadřoval ke každé konkrétní námitce obhajoby. Pro posouzení ústavní konformity jeho rozhodnutí je podstatný logicky a srozumitelně odůvodněný závěr o vyšší míře pravděpodobnosti, že se stěžovatel vycestováním do ciziny bude snažit trestnímu stíhání vyhýbat. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že dotčené orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu ústavně konformním způsobem, přičemž obě napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a) trestního řádu, jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny základních práv a svobod). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. srpna 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.