II.ÚS 2096/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Přibáněm o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Podrabské, zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 7. 2026, č. j. 28 C 60/2026-117, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stěžovatelka zároveň s ústavní stížností spojila návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 návrh stěžovatelky (jako žalobkyně) na přerušení řízení o zaplacení částky 32 155 853,44 Kč, a to na náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem, zamítl.

3. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.

5. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].

6. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].

7. Takovou výjimku však projednávaná věc nepředstavuje. Usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, tzn. nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení ze dne 21. července 2016 sp. zn. II. ÚS 3013/15 nebo ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. I. ÚS 3396/16). Totéž vyplývá i z napadeného usnesení obvodního soudu, který výhradně k okamžiku svého rozhodnutí uzavřel, že "v daném případě se soudu nejeví účelné a hospodárné řízení přerušovat, neboť v označeném řízení není řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, neboť žalobkyně se domáhá náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 435/2011, nikoliv ve výše citovaném řízení o dodatečném projednání dědictví". Má-li snad stěžovatelka za to, že soud nerozhodl o celém předmětu řízení, musí předtím, než se obrátí na Ústavní soud, nejprve vyčerpat přípustné prostředky nápravy. Podle názoru Ústavního soudu přitom nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17 či ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17).

8. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.

9. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud nepřípustné ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. soudce zpravodaj