II.ÚS 2115/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Simonou Štruncovou, LL.M., advokátkou, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2026 sp. zn. 8 To 103/2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. října 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. 32 T 12/2021 byl stěžoval uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 32 T 12/2021 bylo rozhodnuto o prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení o dvanáct měsíců za současného vyslovení dohledu. Usnesením téhož soudu ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. 32 T 12/2021 bylo rozhodnuto o dalším prodloužení zkušební doby podmíněného odsouzení o dalších dvanáct měsíců za současného vyslovení dohledu a uložení přiměřené povinnosti podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, a to terapeutického programu pro řidiče v programovém centru Probační a mediační služby.

3. Usnesením obvodního soudu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025, bylo rozhodnuto, že stěžovatel výše uvedený trest odnětí svobody ve výměře šesti měsíců vykoná se zařazením do věznice s ostrahou. Proti těmto usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2026 sp. zn. III. ÚS 1167/26 odmítnuta.

4. Dne 20. 10. 2025 podal v dané věci stěžovatel (prostřednictvím své obhájkyně) námitku podjatosti, na základě které obvodní soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 31 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uvedeného v § 30 odst. 1 trestního řádu samosoudce JUDr. Michal Vacek není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.

5. Stížnost stěžovatele proti posledně zmíněnému usnesení obvodního soudu městský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádá o přednostní projednání věci s tím, že nejpozději dne 27. 7. 2026 je povinen nastoupit k výkonu trestu odnětí svobody. Dále po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opětovně namítá, že v záhlaví označené rozhodnutí obvodního soudu vydal sám soudce JUDr. Michal Vacek, vůči němuž byla vznesena námitka podjatosti. Zdůrazňuje, že podstatou ústavní stížnosti není otázka, zda soudce JUDr. Michal Vacek byl či nebyl ve skutečnosti subjektivně podjatý, ale zda může sám rozhodovat o své podjatosti, jak v posuzované věci učinil. Podle stěžovatele je takový postup v rozporu s principem nemo iudex in causa sua. Je toho mínění, že zásah do jeho základních práv nespočívá v jednotlivém procesním pochybení, nýbrž již v samotném procesním uspořádání řízení o námitce podjatosti, které následným přezkumem stížnostního soudu nemohlo být zhojeno, neboť následné rozhodnutí stížnostního soudu nemohlo zpětně změnit skutečnost, že prvotní rozhodnutí o námitce podjatosti bylo vydáno osobou, jejíž nestrannost byla předmětem řízení. Detailně rozebírá konformní výklad § 31 odst. 1 trestního řádu, jeho systematiku a zásady trestního řízení. Poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2000 sp. zn. III. ÚS 182/99 (N 77/18 SbNU 169) a tvrdí, že procesní uspořádání, v němž o námitce podjatosti rozhoduje "dotčený orgán" sám, by vedlo k porušení práva na zákonného soudce a požadavku nestranného rozhodování.

7. Nad rámec dané ústavní stížnosti dodává, že rovněž uplatnil námitku podjatosti senátu 7 To městského soudu, o které dosud nebylo rozhodnuto. V dané souvislosti zdůrazňuje, že hrozí, že bude nucen nastoupit k výkonu trestu na základě rozhodovacího procesu, jehož nestrannost nebyla dosud v celém rozsahu autoritativně posouzena. Poukazuje také na řadu dalších pochybení, ke kterým podle jeho mínění ve věci došlo postupem rozhodujících soudů ještě před vydáním meritorního rozhodnutí (tj. usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025).

8. Závěrem ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel odklad vykonatelnosti usnesení městského soudu ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025 a usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021 s odůvodněním, že jejich výkon by měl pro něj a jeho rodinu (má partnerku a pět dětí, jejichž situaci podrobně popisuje) bezprostřední a nevratné důsledky. Uvádí, že si je vědom, že zmíněná rozhodnutí nejsou předmětem ústavního přezkumu v projednávané ústavní stížnosti. Má však za to, že existuje bezprostřední souvislost mezi nimi a předmětem ústavní stížnosti, a že jsou splněny zákonné podmínky pro odklad vykonatelnosti podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť mu nástupem k výkonu trestu hrozí okamžitý a nevratný zásah do osobní svobody, ztráta zaměstnání a bydlení, jakož i zásadní destabilizace rodinného prostředí pěti nezletilých dětí. Odložení výkonu trestu není podle něj v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

11. Podstatou podané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že soudce obvodního soudu JUDr. Michael Vacek v záhlaví označeným rozhodnutím sám rozhodl o své nepodjatosti. V takovém postupu stěžovatel spatřuje porušení principu nemo iudex causa sua. Danou námitku stěžovatel již uplatnil ve stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu a městský soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně vypořádal.

12. Podle § 30 odst. 1, věty první, trestního řádu je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podle § 31 odst. 1, věty první, trestního řádu o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 trestního řádu rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce podle zmíněného ustanovení nelze přitom rozhodovat zpětně ve vztahu k úkonům, které již byly učiněny.

13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu se podává, že obhájkyně stěžovatele vznesla námitku podjatosti dne 20. 10. 2025, tedy až poté, co obvodní soud vydal meritorní rozhodnutí ve věci, tj. usnesení ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021, které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025. Proti těmto rozhodnutím navíc stěžovatel podal ústavní stížnost spojenou s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 19. 5. 2026 sp. zn. III. ÚS 1167/26 odmítl, a to včetně návrhu na odklad vykonatelnosti uvedených rozhodnutí.

14. Navrhuje-li stěžovatel v nyní podané ústavní stížnosti opětovně odklad vykonatelnosti daných rozhodnutí (tj. usnesení obvodního soudu ze dne 6. 8. 2025 sp. zn. 32 T 12/2021 a usnesení městského soudu ze dne 13. 3. 2026 sp. zn. 7 To 333/2025), jde o návrh nepřípustný. Uvedený závěr je třeba vztáhnout také k poukazu stěžovatele na řadu pochybení, ke kterým podle jeho mínění došlo postupem rozhodujících soudů v řízení ještě před vydáním zmíněných meritorních rozhodnutí. Stěžovatel tím v podstatě usiluje o vydání nových, pro něj příznivějšího rozhodnutí Ústavního soudu. Řízení o ústavní stížnosti je však řízením jednoinstančním a proti rozhodnutím Ústavního soudu zásadně není přípustný opravný prostředek, jak ostatně byl stěžovatel poučen.

15. K vznesené námitce podjatosti Ústavní soud uvádí, že obvodní soud rozhodoval o této námitce (podané až po vydání meritorního rozhodnutí) z toho důvodu, že podání obsahovalo i žádost o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Samosoudce obvodního soudu JUDr. Michal Vacek rozhodl, že není vyloučen z vykonávání úkonů daného trestního řízení, což bylo plně v jeho kompetenci a v souladu s § 31 odst. 1 trestního řádu. Městský soud se s tímto jeho závěrem ztotožnil, a to i při vědomí procesního pochybení jmenovaného samosoudce ohledně ústavněprávního výkladu počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o nařízení výkonu trestu (zaujal ve věci posouzení zákonné lhůty k podání opravného prostředku odlišný právní názor). Městský soud vysvětlil, že uvedené pochybení bylo řešeno nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2026 sp. zn. IV. ÚS 3037/25 společně s usnesením městského soudu ze dne 24. 9. 2025 č. j. 7 To 333/2025-247, přičemž zdůraznil, že dané procesní pochybení nemohlo vést samo o sobě k závěru o vyloučení samosoudce z rozhodování věci a že žádné jiné důvody k jeho vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 trestního řádu přitom zjištěny nebyly.

16. Městský soud také jasně konstatoval, že výklad nálezové judikatury ve vztahu k rozhodování o podjatosti je ze strany stěžovatele chybně a účelově interpretován. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 182/99, z tohoto nálezu však neplyne, že rozhodování dotčeného orgánu o vlastní podjatosti je ústavně nepřípustné, jak tvrdí stěžovatel. Z uvedeného nálezu se podává, že vyloučením možnosti přezkumu nadřízeným soudem (při řešení otázky výkladu § 141 odst. 2 trestního řádu) by došlo k porušení základního procesního principu, podle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci. Městský soud správně připomněl, že o vznesené námitce podjatosti je třeba vždy řádně rozhodnout, a to i za situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení, vůči němuž byla námitka vznesena, na své straně neshledá žádné důvody vedoucí k jeho vyloučení ve smyslu § 30 trestního řádu.

17. Ústavní soud nespatřuje v závěru městského soudu, že v daném případě nebylo stěžovateli upřeno základní právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu a že jeho právo na projednání námitky podjatosti bylo plně zachováno, žádné znaky protiústavního pochybení.

18. Z hlediska napadených rozhodnutí je rovněž irelevantní konstatování stěžovatele, že také uplatnil námitku podjatosti senátu 7 To městského soudu, o které dosud nebylo rozhodnuto, neboť to není předmětem této ústavní stížnosti.

19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání. Tento návrh jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.

20. Jelikož Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl fakticky neprodleně po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu