II.ÚS 2121/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Janků, zastoupeného Mgr. Jiřím Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 781/2026-248 ze dne 29. dubna 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 224/2025-222 ze dne 5. listopadu 2025 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 112/2024-194 ze dne 28. dubna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti sice výslovně navrhl zrušení toliko rozsudku Okresního soudu Praha-západ a usnesení Krajského soudu v Praze, z označení účastníků a z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatel napadá i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, které aprobovalo výslovně napadená rozhodnutí, od doručení usnesení Nejvyššího soudu také zřejmě počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud tak - ve snaze vyhnout se zbytečnému formalismu - stěžovatele nevyzýval k odstranění vady podání a vyhodnotil ústavní stížnost za směřující i proti usnesení Nejvyššího soudu [srov. nález sp. zn.

I. ÚS 4365/12 ze dne

16. července 2013, bod 9; dále též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004, stížnost č. 57567/00].

3. Stěžovatel nabyl v roce 2018 příklepem v dražbě stavbu - chatu (rekreační objekt přibližně z roku 1939) stojící na pozemku vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice, které svědčilo předkupní právo, sice k dotazům soudního exekutora projevila o chatu v průběhu několika let opakovaně zájem, ale vždy jen v závislosti na ceně. Naposledy byla ochotna chatu koupit za cenu 50 000 Kč, což exekutorovi nestačilo. Dražba proběhla. Počáteční cena byla 80 000 Kč (2/3 ceny odhadní), stěžovatel stavbu vydražil za 236 000 Kč. V znaleckém posudku o obvyklé ceně byla jako riziko uvedena skutečnost, že stavba stojí na pozemku jiného vlastníka, aniž by vlastníkovi stavby svědčil právní titul k užívání zastavěného pozemku a sousední zahrady. To bylo stěžovateli v době dražby chaty známo. Po vydražení se pokusil tento stav napravit. Dotazoval se vedlejší účastnice v říjnu 2018 a pak i později na možnost koupě nebo pronájmu pozemků. Vedlejší účastnice reagovala až s odstupem několika let. V únoru 2021, což bylo až poté, co stěžovatel vydraženou chatu vlastním nákladem přibližně 370 000 Kč i zrekonstruoval, prodej i pronájem pozemků odmítla a vyzvala stěžovatele (a pak i v dalších výzvách) k odstranění stavby a vyklizení pozemků, čemuž stěžovatel nevyhověl. V roce 2024 vedlejší účastnice stěžovatele zažalovala.

4. Stěžovatel se žalobě bránil jednak tvrzením, že předchozí vlastník vydržel právo stavby, a pak tím, že požadavek vedlejší účastnice na odstranění stavby odporuje dobrým mravům. Vedlejší účastnice jej totiž vznesla až poté, co chatu, o jejímž charakteru jakožto trvalé stavby byl v dobré víře přesvědčen, vydražil a zrekonstruoval, navíc před dražbou nesdělila (znalci, exekutorovi, ani účastníkům dražby), že má exekuční titul na odstranění stavby a vyklizení pozemků vůči předchozímu vlastníkovi. Vedlejší účastnice rozsudek získala již v roce 2010 (vykonatelnost 2011), ale nikdy k výkonu rozhodnutí nepřistoupila. Stěžovatel upozorňoval, že vydražením stavby vedlejší účastnice dosáhla toho, že stavba má vlastníka, po kterém může požadovat odstranění stavby na jeho náklady. Pokud by přistoupila k exekuci podle rozsudku z roku 2010, musela by podle něj stavbu zřejmě odstraňovat na vlastní náklady.

5. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost chatu na vlastní náklady z pozemku odstranit do tří měsíců od právní moci rozsudku a v téže lhůtě i pozemek i sousední pozemek se zahradou vyklidit. Stěžovateli též uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady právního zastoupení. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť je neshledal přípustným podle § 237 občanského soudního řádu.

6. Podle nižších soudů k vydržení práva stavby nedošlo, v dovolání stěžovatel tuto námitku již ani neuplatňoval. Za pro věc nepodstatné považovaly to, že stavba na pozemku stojí dlouhá léta a že v minulosti vlastník chaty pozemky užíval oprávněně. Požadavek vedlejší účastnice na odstranění stavby obecné soudy shodně vyhodnotily jako nikoli v rozporu s dobrými mravy a nepovažovaly jej za zneužití práva, které nepožívá ochrany. V neprospěch vedlejší účastnice zmiňovaly, že neinformovala před dražbou, že má vykonatelný rozsudek na odstranění stavby a že na snahu stěžovatele získat právní titul k zastavěnému pozemku a zahradě reagovala až se značným časovým zpožděním. Tyto okolnosti však k odepření ochrany vlastnického práva stěžovatele nestačily. Stěžovatel v souvislosti s nabytím chaty a její rekonstrukcí nepostupoval dostatečně obezřetně, existenci titulu k užívání stavby, respektive možnost jeho získání v budoucnu si předem neověřil a odpovídající snahu nevyvinul ani před rekonstrukcí. Obrana stěžovatele by mohla být úspěšná, kdyby vedlejší účastnice skutečně schválně (zlovolně) odložila realizaci odstranění stavby a vyklizení pozemků cestou exekuce podle exekučního titulu vůči předchozímu vlastníkovi a čekala až na nového, to však z ničeho nevyplynulo, ani to, že by stěžovatele ujišťovala, že mu poskytne užívací titul. Při posuzování předpokladů pro zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy braly v neprospěch stěžovatele v potaz, že stavba slouží jen jako rekreační objekt a že stěžovatel vlastní další rekreační objekty, také pozemky k využívání pro rodinnou rekreaci a rodinný dům, vše nabyl příklepem v dražbě (je tedy znalý poměrů spojených s tímto způsobem nabytí vlastnického práva), rekreační objekty nabízí k pronájmu.

7. Nejvyšší soud přijaté závěry shledal zcela souladnými s obecnými východisky rozhodovací praxe týkajícími se výkonu vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužití práva při výkonu vlastnického práva. Potvrdil, že vlastnickou žalobu lze, byť zcela výjimečně, zamítnout pro výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy (pro jeho zneužití), musí však být kumulativně splněny tři předpoklady 1. výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, 2. vlastníku nepřinesl odpovídající prospěch a současně 3. vyhovění žaloby by se týkalo zvlášť významného zájmu uživatele. Ty v posuzované věci nebyly. S ohledem na judikaturu zmiňovanou stěžovatelem připomněl, že bez dalšího nelze na vlastnické právo aplikovat závěry judikatury ke korektivu dobrých mravů při ochraně jiných práv než práva vlastnického.

8. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že mu k užívání pozemků vedlejší účastnice chybí právní titul, rozhodnutí obecných soudů mu však připadají nespravedlivá. Upřímně popisuje, že zpočátku vůbec nevěřil, že by žaloba mohla být úspěšná, a klade si otázky, jak mohl zjistit existenci předchozího rozsudku na odstranění stavby a proč mu vedlejší účastnice o rozsudku nedala vědět dříve. Zmiňuje i složité osobní (zdravotní) poměry, dopad sporu na psychiku členů rodiny a majetkový rozměr věci. Má za to, že učinil vše, aby oprávnění k užívání získal. Opakuje již před obecnými soudy zmiňované okolnosti a námitky, které podle něj měly vést k zamítnutí žaloby pro zneužití práva a rozpor s dobrými mravy. Vedlejší účastnice tím, jak před dražbou komunikovala s exekutorem, vzbudila v účastnicích dražby včetně stěžovatele dojem, že jediný problém chaty je její technický stav a pak skutečnost, že se jedná (jako v tisících jiných případů) o stavbu stojící (89 let) na cizím pozemku, má za to, že šlo pouze o právní radu a že účastníci dražby neměly důvod pochybovat o oprávněnosti stavby jako takové.

9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. O takovou situaci zde nejde.

11. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat, že soudní řízení a rozhodnutí negativně dopadlo do života stěžovatele a jeho rodiny a že stěžovatel doufal, že vedlejší účastnice s žalobou neuspěje. Obecné soudy se však věcí zabývaly podrobně, a poté, co v řízení vyšlo přesvědčivě najevo, že stěžovateli jako vlastníkovi chaty na cizím pozemku skutečně nesvědčí k užívání zastavěného pozemku a ani sousední zahrady žádný právní titul, pečlivě zvažovaly, zda zde nejsou alespoň předpoklady, pro které by - výjimečně - bylo namístě vlastnickou žalobu zamítnout a odepřít tak vedlejší účastnici ochranu jejího vlastnického práva. Dospěly však k přesvědčivému závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou.

12. Ústavní soud nezpochybňuje ani to, že stěžovatel poté, co stavbu vydražil, usiloval o to, aby právní poměry k pozemkům vedlejší účastnice postavil na legální základ. Stěžovatel však pomíjí, že vedlejší účastnice žádnou takovou povinnost neměla a nemá. Jeho úvaha, že pokud jde o odstranění stavby, může být pro vedlejší účastnici výhodnější, pokud takovou povinnost má nový (solventní) vlastník, není nelogická, avšak to, že by vedlejší účastnice schválně (zlovolné) odložila exekuci rozsudku na odstranění stavby, kterým proti předchozímu vlastníkovi disponovala, až do doby, než stavbu koupí někdo jiný, nebylo prokázáno. Jak by vedlejší účastnici mohlo prospět, že by stěžovatele naschvál (zlovolně) nechala chatu zrekonstruovat, a až pak chtěla odstranění stavby, už není ani zřejmé.

13. Byl to stěžovatel, kdo dobrovolně s vědomím, že k užívání pozemku pod chatou a k přilehlé zahradě nemá žádný právní titul, chatu vydražil a později navíc lehkovážně přistoupil i k její rekonstrukci. Od počátku pozemky vedlejší účastnice však užíval vědomě neoprávněně. Nešlo pouze o právní vadu vydražené věci. Šlo o zásadní právní vadu vydražené věci, která - ať si to stěžovatel připouštěl, nebo ne - v sobě nesla riziko požadavku vedlejší účastnice na odstranění stavby a na vyklizení neoprávněně užívaných pozemků. Nabytí vlastnického práva k stavbě v dražbě samo o sobě žádné právo ke stavbou zastavěnému cizímu pozemku nezakládá. Vlastník pozemku se může domáhat odstranění stavby a soud ochranu jeho vlastnickému právu zpravidla poskytne; korektiv dobrých mravů představuje skutečně jen výjimečnou výluku. Bez významu nebyla ani skutečnost, že jde pouze o rekreační objekt, navíc nikoli jediný, který stěžovatel vlastní.

14. Obecné soudy připustily, že liknavé chování vedlejší účastnice by pro ni mohlo mít nějaké negativní důsledky, ale vysvětlily, že nikoli v rovině odepření ochrany vlastnického práva (bod 3 in fine rozsudku krajského soudu). Jak stěžovatele současně upozornil Nejvyšší soud, silná ochrana vlastnického práva a s ní spojené přísné požadavky na případný korektiv dobrými mravy neznamená, že takový korektiv (odepření ochrany práva) působí stejně omezeně i ve vztahu např. k závazkovým právům. Lze si hypoteticky představit, že pro případ požadavku vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s neoprávněným užíváním pozemků, by korektiv dobrými mravy mohl být v nějaké míře stěžovatelem úspěšně uplatněn. Jak ale zmiňuje krajský soud, to předmětem řízení nebylo.

15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal nic, proč by napadená rozhodnutí byla stižena vadou neústavnosti. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. srpna 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu