II.ÚS 2142/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hanzla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019 č. j. 62 Co 347/2018-407, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny), jakož i zásada rovnosti zaručená čl. 1 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud výrokem I. rozsudku ze dne 2. 5. 2018 č. j. 11 C 1/2015-310 uložil žalované České republice povinnost poskytnout stěžovateli písemnou a úředně podepsanou omluvu; výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval omluvu v širším rozsahu; výrokem III. zastavil řízení v části, ve které se stěžovatel domáhal zaplacení částky 94 476 Kč s příslušenstvím; výrokem IV. uložil žalované zaplatit stěžovateli částku 41 925 Kč s příslušenstvím; výrokem V. zamítl žalobu v části, ve které stěžovatel požadoval zaplacení částky 23 599 Kč s příslušenstvím a výrokem VI. vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil výrok I., II., III. a V. rozsudku nalézacího soudu; výrokem II. změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žaloba o zaplacení částky 41 925 Kč s příslušenstvím se zamítá, a výrokem III. stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel uspěl se svým nárokem na omluvu, byť nikoli v celém rozsahu, naopak neuspěl s nárokem na přiznání zadostiučinění v peněžité podobě. Úspěch obou účastníků řízení byl tak přibližně stejný.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz, na jehož základě mohl dospět k závěru o stěžovatelovu "sudičství"; šlo-li o notorietu, pak odvolací soud neuvedl jejich zdroj, ani stěžovateli neumožnil se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Samotný počet sporů, bez zohlednění jejich důvodů a zejména výsledků, k závěru o zneužití práva na přístup k soudu vést nemůže. Odvolací soud porušil zásadu kontradiktornosti a zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatel měl úspěch v základu věci, náklady byly vynaloženy účelně, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016).

8. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nevykazuje. Odvolací soud nezaložil výrok o nákladech řízení na závěru o tzv. sudičství, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na skutečnosti, že stěžovatel byl úspěšný pouze v části. Ve své žalobě požadoval rozsáhlou omluvu a 160 000 Kč s příslušenstvím, ve výsledku mu však byla přiznána pouze částečná omluva.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu