II.ÚS 2149/11
V PLATNOSTI- KS Brno 16 Co 217/2010-112
- MS Brno 32 C 21/2008
- NS 28 Cdo 1212/2011
- ÚS II.ÚS 2149/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Soud konstatoval, že pro výpočet lhůty je rozhodující doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost proti rozhodnutím prvního a druhého stupně byla podána mimo lhůtu, protože dovolání bylo zákonem nepřípustné. Soud se nezabýval výsledkem podnětu, protože stížnost byla zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem Nové náměstí 21, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2011 č. j. 28 Cdo 1212/2011-121, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2010 č. j. 16 Co 217/2010-112 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2009 č. j. 32 C 21/2008-60, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 7. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Dle názoru stěžovatele soudy prvního i druhého stupně nevzaly v úvahu důvody, jimiž zástupce stěžovatele omluvil svou neúčast na jednání, při němž byl vydán rozsudek pro zmeškání. Nadto žádný z těchto soudů neposoudil jako právně významnou a rozhodující skutečnost, že k jednání byl předvolán pouze zástupce stěžovatele, takže stěžovatel nebyl řádně poučen o následcích svého nedostavení se k soudu. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání přezkoumat, neboť posouzení důvodů pro vydání usnesení o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání v řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo rozhodnutím zásadního významu, když v případě akceptace návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku pro zmeškání by v rámci projednání žaloby mohl stěžovatel uplatnit svou obranu. Postup všech soudů proto označuje za formalistický. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že Městský soud v Brně vydal ve věci žalobce Statutárního města Brno proti žalovanému F. K. (dále též "stěžovatel") rozsudek pro zmeškání, jímž stěžovatele zavázal povinností zaplatit žalobci částku 892.202,- Kč s přísl. a náklady řízení. Stěžovatel následně požádal o zrušení tohoto rozsudku s tím, že jeho právní zástupce zmeškal jednání z omluvitelných důvodů. Městský soud v Brně napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl a Krajský soud v Brně druhým napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako objektivně nepřípustné. Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, je podaná po lhůtě stanovené pro její podání. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, není objektivně přípustné. O nepřípustnosti dovolání byl ostatně stěžovatel, zastoupený advokátem, v napadeném usnesení odvolacího soudu správně poučen. Oproti přesvědčení stěžovatele, že jeho dovolání mělo být přezkoumáno pro zásadní právní význam rozhodnutí, má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, když dovolání bez dalšího odmítl, neboť nebylo přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože odvolacím soudem potvrzené usnesení soudu prvního stupně není usnesením ve věci samé. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§ 72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60ti dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovateli vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesením soudů prvního a druhého stupně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatele nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedeným rozhodnutím počala běžet již následujícím dnem po doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06 a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz). S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. listopadu 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.