II.ÚS 2150/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Získala, zastoupeného Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem, sídlem Božkovská 397/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 173/2026-140 ze dne 21. dubna 2026 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 273/2025-107 ze dne 24. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní korporace České dráhy, a.s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí; tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení 62 307 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, kterou měl vedlejší účastnici způsobit stěžovatel jako její zaměstnanec.

3. Okresní soud v Domažlicích rozsudkem č. j. 19 C 263/2024-89 ze dne 10. dubna 2025 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (v rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení) a ve zbylém rozsahu pro vady, pro něž nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelovo dovolání neobsahovalo vymezení důvodů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a stěžovatel dovoláním uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu o vadách dovolání. Podle stěžovatele jeho dovolání vadami netrpělo, neboť z něj bylo zřejmé, s jakým právním posouzením krajského (odvolacího) soudu nesouhlasí a jaké právní otázky otevírá. Dále stěžovatel kritizuje rovněž rozsudek krajského soudu, který podle něj vybočil z rámce hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu. Rozhodnutí napadá vždy jako celek, ale proti výrokům o nákladech řízení žádnou samostatnou argumentaci nevznáší (zjevné je napadá jen pro jejich akcesorickou povahu ve vztahu k rozhodnutí o věci samé).

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Z dále vyložených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná proti rozsudku krajského soudu. Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná.

8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání částečně jako objektivně nepřípustné a ve zbylém rozsahu pro vady. V řízení o ústavní stížnosti tak lze přezkoumat výlučně to, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu.

9. Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení je podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud tak neměl žádný prostor pro uvážení, jak o této části dovolání rozhodnout. Tím, že dovolání v tomto rozsahu odmítl, Nejvyšší soud stěžovatelovo právo na přístup k soudu neporušil. Stěžovatel ostatně ani žádnou námitku proti odmítnutí dovolání v tomto rozsahu v ústavní stížnosti nepředložil.

10. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 se Ústavní soud podrobně zabýval otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle výroku II téhož stanoviska nevymezí-li dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání, má to za následek nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která předcházela rozhodnutí o dovolání, neboť na vadně podané dovolání nelze pohlížet jako na účinné vyčerpání opravného prostředku.

11. Ústavní soud při posuzování usnesení o odmítnutí dovolání pro vady vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. A konečně 5) dovolací návrh. K uvedenému sledu kroků, výstižněji náležitostí, se jen poznamenává, že "krok" třetí a čtvrtý jsou řazeny v souladu se zněním § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, který (nelogicky) předřazuje důvod dovolání před přípustnost dovolání (viz též systematika úpravy dovolání), fakticky se nejprve posuzuje přípustnost a pak vymezení důvodu.

12. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně (nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017, bod 19). Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu stěžovatelovo dovolání (stěžovatel je sice označil za přílohu, ale nepřiložil je), posoudil ho z hlediska východisek uvedených výše a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu.

13. Z hlediska přezkumného algoritmu shrnutého výše je nesporné, že stěžovatel v dovolání označil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl dovolací návrh (kroky 1 a 5). Dovolání výslovně neuvádí, v jakém rozsahu je rozsudek odvolacího soudu napaden. Z dovolacího návrhu, jímž stěžovatel navrhl změnit rozhodnutí odvolacího soudu a přiznat náklady řízení, popřípadě rozhodnutí zrušit a vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení, plyne, že stěžovatel napadl rozhodnutí v celém rozsahu (krok 2). Takto ostatně dovolání vyhodnotil i Nejvyšší soud, a proto se v bodě 10 napadeného usnesení vyjádřil k dovolání i v rozsahu, jímž bylo napadeno rozhodnutí o nákladech řízení. Zbývá posoudit, zda v dovolání byla vymezena právní otázka a dovolací důvod (kroky 3 a 4).

14. Stěžovatel v bodě 1 odůvodňuje dovolání tak, že "spatřuje přípustnost dovolání podle ust. § 237 o.s.ř. v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení věci".

15. Stěžovatel tak směšuje dvě odlišné náležitosti dovolání. Nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem. Naproti tomu předpokladem přípustnosti dovolání je, že právní otázka formulovaná v dovolání byla rozhodnuta odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, je Nejvyšším soudem řešena rozdílně nebo má být posouzena jinak.

16. I kdyby tak právní otázky položené dovoláním byly z jeho textu zřejmé implicitně, jak stěžovatel tvrdí v ústavní stížnosti, bylo by dovolání stále vadné, neboť z něj není zřejmé, který ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání stěžovatel tvrdí a proč ho považuje za splněný.

17. Bez ohledu na to, zda stěžovatel uplatnil řádně dovolací důvod, platí, že odmítnutí dovolání pro vady z ústavního hlediska obstojí. Právě uvedené pak má za následek, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu je nepřípustná, neboť stěžovatel řádně nevyčerpal dovolání jakožto opravný prostředek, který měl podle zákona k dispozici.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. srpna 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu