II.ÚS 2158/08
V PLATNOSTI- MS Praha 39 Co 310/2005-427
- NS 22 Cdo 1455/2008
- ÚS II.ÚS 2158/08
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly prokázány porušení základních práv. Soudy níže uvedené vysvětlily, že sklepní kóje není možné považovat za místnost, protože není stěnami ohraničena. Rozhodnutí bylo založeno na správném výkladu právních předpisů o vlastnictví a příslušenství. Ústavní soud nepřijal, že by bylo porušeno právo na spravedlivý proces nebo právo na nedotknutelnost obydlí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2008 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti RNDr. I. S., zastoupeného JUDr. Petrem Valentou, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 17, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008, č. j. 22 Cdo 1455/2008-525, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 1455/2008-535, proti výrokům II. až V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se včasnou (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho žalobě, kterou se domáhal změny prohlášení vlastníka budovy o vymezení bytových jednotek, a tvrdil že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušeno mělo být i právo na nedotknutelnost obydlí garantované čl. 12 odst. 1 Listiny a právo vlastnické, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. K porušení základních práv stěžovatele mělo dojít tím, že soudy zúžily pojem bytu, resp. oddělily od něj sklep, jenž byl vždy jeho příslušenstvím (takto např. zněla nájemní smlouva a např. jen zde může stěžovatel skladovat uhlí, kterým jsou vytápěny některé místnosti bytu). Přesto soudy shledaly, že stavební bytové družstvo nemělo v úmyslu převést s bytem sklepní kóji. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem o nedostatku pasivní legitimace družstva, ani s podle něj retroaktivně změněným právním názorem o tom, že příslušenství nezbytně nesleduje osud věci hlavní. Sklepní kóji nebylo možno od bytu oddělit, byla součástí jednotky. Stěžovatel závěrem uvedl, že věcné projednání ústavní stížnosti by mělo význam, neboť mezery v procesních i hmotněprávních předpisech nesmí být vykládány jako pasti na účastníky a procesní záležitosti nemohou převažovat nad hmotněprávní podstatou, byť by se tak dělo v zájmu právní jistoty, neboť jinak by občanům zbyla jistota jediná - že nemohou od soudů nic očekávat. V roce 1996 bylo obtížné sestavit dobrou žalobu, zejména když družstvo učinilo vadné prohlášení. Stěžovatel přitom složitost a nedokonalost předpisů pro vlastnictví bytů nezavinil, přesto musí léta vynakládat značné úsilí na to, aby družstvo splnilo jednoduchou povinnost - převést byt a podíl na nebytových prostorech se vším co k nim náleží, bez chyb a dodatečných břemen. Ústavní soud zjistil z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 1. 2005, č. j. 16 C 109/97-380, že soud vyhověl stěžovatelově žalobě na změnu prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek. Proti tomuto rozsudku podal vlastník budovy odvolání, jemuž vyhověl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 39 Co 310/2005-427, kterým změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, v němž argumentoval obdobně jako v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2008, č. j. 29 Cdo 1455/2008-525, které ve výroku o nákladech řízení opravil usnesením ze dne 14. 7. 2008, č. j. 22 Cdo 155/2008-535 (k podrobnostem průběhu celého řízení a k jeho bližší specifikaci viz rekapitulaci obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu, dostupného z: www.nsoud.cz/rozhod.php). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Obecné soudy v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly stěžovatelovy argumenty a vysvětlily, proč nelze jeho žalobě vyhovět. Především Nejvyšší soud konstatoval (str. 7 odst. 2 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008), že nárok není založen právními předpisy, o něž je stěžovatel opírá. Předtím však soud relevantní části právních předpisů podrobně vyložil (str. 4 odst. 3 až str. 7 odst. 1 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008). Nejvyšší soud přesvědčivě vysvětlil rozdíl mezi pojmy místnost a prostor (str. 5 odst. 3 a str. 6 odst. 1 cit. rozhodnutí). Nejvyšší soud rovněž odůvodnil (str. 7 odst. 3 cit. rozhodnutí), proč považuje za správné zamítnutí žaloby v části, v níž se žalobce domáhal určení neplatnosti prohlášení vlastníka domu, neboť bylo v souladu s konstantní judikaturou. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval (str. 5 odst. 1, rozsudku č. j. 39 Co 310/2005-427), že žalobní požadavek by nebyl schopný vkladu (resp. záznamu) do katastru nemovitostí a podrobně se zabýval (str. 6 rozsudku č. j. 39 Co 310/2005-427) výkladem pojmu místnost, a odůvodnění závěru, že stěnami neohraničená sklepní kóje není podřaditelná pod pojem místnost, nýbrž vykazuje atributy pojmu "prostor". Nejvyšší soud se rovněž náležitě věnoval otázce vztahu příslušenství a věci hlavní (str. 5 odst. 2 usnesení sp. zn. 22 Cdo 1455/2008), kde vysvětlil o jaké důvody opírá rozlišování mezi různými druhy příslušenství bytu. Z napadených rozhodnutí ani neplyne, že by soudy nepřípustně využily informační asymetrie a že by nevyhovění stěžovatelově nároku bylo důsledkem nadřazení formálně procesních požadavků (k účelu řízení netečných) samotnému účelu řízení. Nejvyšší soud vyložil stěžovateli dostatečně a z hlediska ústavnosti přijatelně, proč nelze jeho nároku vyhovět. Ústavní soud na podkladě argumentace předložené stěžovatelem neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů nějakou ústavněprávně relevantní vadu, neboť tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelových základních práv. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. září 2008 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu