II.ÚS 217/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 360/2025-16 ze dne 10. 11. 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 161 L 283/2025-10 ze dne 9. 10. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a A. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce, jako opatrovnici v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení umístěného člověka ve zdravotním ústavu, odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 1 450 Kč (oproti částce 1 950 Kč požadované stěžovatelkou).

3. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze ("odvolací soud") usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif"), ve znění účinném od 1. 1. 2025 rozdílně upravuje tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních, když mezi § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu rozlišuje pouze podle toho, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného.

5. Stěžovatelka s rozdílnou tarifní hodnotou nesouhlasí. Podle ní se v obou případech jedná o obsahově totožné úkony právní služby, a proto by i odměna za ně měla být podle stejné tarifní hodnoty. Obecné soudy proto rozhodly nesprávně, když stěžovatelce přiznaly nižší odměnu podle § 9 odst. 7 advokátního tarifu.

6. Pro podporu svých tvrzení stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/25 ze dne 10. 12. 2025, který dotčenou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. října 2015). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá.

10. Ústavní soud připomíná, že se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, kde v bodě 34 uvedl, že "[ú]stavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [...]. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil, stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." 11. V posuzovaném případě požadavek na existenci mimořádné okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, zintenzivňuje skutečnost, že předmětem napadených rozhodnutí byla částka nepřesahující tzv. kvantitativní rozměr bagatelnosti, tj. částka do 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].

12. Jak vyplývá z výše citovaného stanoviska, pokud Ústavní soud již posoudil otázku ústavněprávní relevance, která původně u určitého typu případů vytvářela kvalitativní dimenzi významně přesahující vlastní zájmy stěžovatele, je tím v dalších typově stejných případech tato dimenze vyčerpána, resp. přinejmenším výrazně oslabena. V případě, že stěžovatelka netvrdí v dotčené věci nějakou jinou mimořádnou okolnost, která by takový kvalitativní rozměr zakládala, je třeba k ní přistupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu jako k běžné bagatelní věci. Jinými slovy, skutečnost, že Ústavní soud v určitém okamžiku zasáhl i v jinak bagatelním typovém případu, neznamená, že na sebe navždy bere úlohu nejvyššího nákladového soudu v bagatelních případech v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. též nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25).

13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou jinou mimořádnou okolnost, která by přesahovala její vlastní zájmy, neuvádí.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. února 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu