II.ÚS 2201/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Szabóové, zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, sídlem Balbínova 224/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2025 č. j. 24 Co 236/2025-255 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. května 2025 č. j. 20 D 978/2022-244, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, 1) Jiřího Dudy a 2) Miroslava Horela, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z příloh obsažených ve spise se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 18. 9. 2025 č. j. 24 Co 236/2025-255 potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2025 č. j. 20 D 978/2022-244, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 23. 5. 2023 č. j. 20 D 978/2022-106 pro jeho opožděnost.

3. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2026 č. j. 24 Cdo 938/2026-302 bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., není dovolání přípustné. Potvrdil-li krajský soud napadeným usnesením uvedené usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání stěžovatelky pro jeho opožděnost, není v souladu s § 229 odst. 4 o. s. ř. proti tomuto rozhodnutí krajského soudu dovolání přípustné. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že krajský soud poskytl účastníkům v napadeném usnesení nesprávné poučení o přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení přípustnost dovolání nezakládá.

4. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

9. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na § 229 a následující ustanovení o. s. ř., ve kterých je upravena jako opravný procesní prostředek žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, které představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.

10. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

11. V nyní posuzované věci krajský soud jako soud odvolací potvrdil usnesení okresního soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky jako opožděné. Jde tedy o procesní situaci předvídanou v § 229 odst. 4 o. s. ř., kdy se účastník řízení může bránit proti takovému rozhodnutí prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.

12. Byla-li stěžovatelka v nyní posuzované věci přesvědčena, že obecnými soudy byl učiněn vadný závěr o tom, že její odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí krajského soudu v rámci řízení u civilních soudů ještě před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost, jak bylo výše uvedeno, má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů.

13. V ústavní stížnosti stěžovatelka netvrdí, že by žalobu pro zmatečnost proti shora označenému usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o odmítnutí jejího odvolání pro opožděnost, podala, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, resp. měla, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici [srov. obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839, č. 79/2009 Sb.)].

14. Tím, že stěžovatelka v předmětné věci žalobu pro zmatečnost nepodala a obrátila se přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3335/17, usnesení ze dne 16. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 4233/16, usnesení ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 1199/23 nebo usnesení ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1493/23).

15. Na tomto závěru Ústavního soudu nemění nic ani poskytnutí vadného poučení krajským soudem o přípustnosti dovolání proti jeho potvrzujícímu usnesení, které stěžovatelka také podala.

16. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v této věci k závěru, že ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2026 Pavel Šámal v. r. soudce zpravodaj