II.ÚS 2221/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Semeráda, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2025, č. j. 20 Cdo 2659/2024-347, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 12. 2023, č. j. 22 Co 292/2023-310, a usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 8. 2023, č. j. 5 EXE 17/2021-270, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení a argumentace v ústavní stížnosti

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Chrudimi byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu, kterou vede soudní exekutor JUDr. Milan Usnul na základě pověření od Okresního soudu v Chrudimi ze dne 16. 9. 2021, č. j. 5 EXE 17/2021-28, zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích specifikovaným v záhlaví pak krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Nejvyšší soud posléze řízení o dovolání stěžovatele zastavil podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."), neboť zjistil, že oprávněná společnost byla ex offo vymazána z obchodního rejstříku Slovenské republiky již dne 25. 8. 2023, čímž došlo k jejímu zrušení bez právního nástupce. Fakticky tak oprávněná společnost pozbyla způsobilosti být účastníkem řízení z důvodu zrušení a výmazu z obchodního rejstříku, a to dokonce již před podáním dovolání. Postup Nejvyššího soudu podle § 243b ve spojení s § 107 odst. 1 o. s. ř. přitom nepřicházel v úvahu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel napadá veškerá rozhodnutí obecných soudů. Exekuční titul, kterým je rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, je podle něj technickým falzifikátem, což se před obecnými soudy snažil prokázat. Stěžovatel podal řádné a včasné dovolání a má za to, že je Nejvyšší soud měl projednat. Upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1047/25, vydané ve věci stěžovatele, kde jej tento soud v oblasti námitek proti exekučnímu titulu de facto odkazuje na probíhající exekuční řízení a institut zastavení exekuce.

II. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je zčásti přípustná.

5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy).

6. V rozsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud postupoval správně, pokud řízení o dovolání zastavil pro nedostatek podmínek řízení. Odpovídá to ustálené judikatuře k probíhajícím soudním sporům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5527/2015 a tam citovaná rozhodnutí). Protože došlo k zániku oprávněného bez právního nástupce, postup podle § 243b ve spojení s § 107 odst. 1 o. s. ř. nepřicházel v exekučním řízení o zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu v úvahu.

7. V obecné rovině je zastavení exekuce namístě tehdy, jestliže exekuce neměla být vedena nikdy, nebo původně vedena být měla, ale důvod pro její vedení dodatečně zanikl. Pokud oprávněný (fyzická osoba) v exekuci zemře a nemá právního nástupce, exekuce pro něj fakticky zaniká. Obdobné platí i pro zánik právnické osoby výmazem z obchodního rejstříku.

8. Jestliže výmazem z rejstříku obchodních společností zanikl původní oprávněný bez právního nástupce, nemůže za něj odpovídající procesní úkon v exekučním řízení učinit nikdo jiný a jde o důvod k zastavení exekučního řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. věta prvá (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 58 Co 146/2011).

9. Ústavní soud se seznámil taktéž s namítaným usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1047/25, vydaným ve věci stěžovatele po zastavení řízení Nejvyšším soudem v nyní napadeném usnesení. Zdůrazňuje, že v době předešlého rozhodování Ústavního soudu bylo řízení v nyní posuzované věci již pravomocně skončeno. Ústavní soud připomíná, že závazné pro všechny orgány a osoby jsou toliko nálezy Ústavního soudu, tedy nikoliv usnesení (čl. 89 Ústavy). Jestliže však stěžovatel usnesení sp. zn. IV. ÚS 1047/25 interpretuje tak, že jej Ústavní soud odkázal na institut zastavení exekuce, pak se s tímto závěrem rozhodující senát Ústavního soudu v posuzované věci ztotožňuje. Není přitom pravdou, že se stěžovateli po předchozím rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1047/25 nikdy nedostane možnosti exekuční řízení zastavit či že se navzdory poučení Ústavním soudem nachází v patové situaci.

10. V nyní posuzované věci byl oprávněný před soudem prvního stupně ještě aktivní a vyjádřil nesouhlas se zastavením exekuce. K zániku oprávněného došlo před podáním dovolání a Nejvyššímu soudu, který se o nedostatku podmínek řízení dozvěděl, nezbylo než řízení zastavit (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5527/2015). Pro stěžovatele je podstatné, že je třeba nově iniciovat zastavení z jiného, relativně samostatného důvodu.

11. Pokud soudní exekutor nebude postupovat sám (či tak již neučinil), je v případě zániku oprávněného obecně možné podat soudnímu exekutorovi návrh na zastavení exekuce a vyčkat na uplynutí zákonných lhůt pro jinak předvídanou reakci soudního exekutora [fakticky tedy vyčkat na fikci souhlasu se zastavením podle § 55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Podle citovaného ustanovení platí, že pokud se oprávněný nevyjádří k návrhu povinného na zastavení exekuce, jeho souhlas se zastavením se považuje po uplynutí lhůty k vyjádření za daný. To znamená, že exekutor exekuci v souladu s tímto ustanovením zastaví, aniž by materiálně přezkoumával důvod tvrzený povinným stěžovatelem. Skutečnost, že ten, kdo oprávnění exekuci vymáhat již neexistuje a nemá právní nástupnictví, je soudnímu exekutorovi bezpochyby známa (a stěžovatel před Ústavním soudem nespecifikoval ani petitem nenapadl například liknavý postup soudního exekutora v exekučním řízení po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Stěžovatel je po celou dobu řízení před obecnými soudy zastoupen, a o dalším postupu tak bude právním zástupcem poučen.

12. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele s ohledem na veškerou argumentaci v ústavní stížnosti, proto dospěl k závěru, že jde v rozsahu stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o návrh zjevně neopodstatněný, který odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu napadených rozhodnutí nižších soudů jde o nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu nebylo věcně přezkoumáno.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025 Pavel Šámal v. r. předseda senátu