II.ÚS 2223/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Jiřího Bendy, zastoupeného Mgr. Helenou Kuberovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. Ncp 3526/2014-161, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 23. 7. 2015 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Citovaným usnesením přitom vrchní soud rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy (výrok I), a proto má být věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Hradci Králové (výrok II). Své rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tak, že mu věc předložil k rozhodnutí Okresní soud v Hradci Králové, neboť ve smyslu § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") měl za to, že k projednání věci není věcně příslušný, a to s odkazem na § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, podle něhož "[k]rajské soudy dále rozhod[ovaly] v obchodních věcech jako soudy prvního stupně [...] ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou [tam blíže specifikovaných sporů]". Na základě toho vrchní soud uzavřel, že v projednávané věci jde o spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neboť stěžovatel byl v době uzavření předmětné smlouvy o dílo podnikatel. Nadto, petitem žaloby požadovaná částka převyšovala částku 100.000 Kč.

2. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 150/2015 Ústavní soud dále zjistil, že sám stěžovatel v doplnění žaloby uvedl (srov. č. l. 98), že v žalovaným rekonstruovaném objektu na základě smlouvy o dílo uzavřené podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"), měla být stěžovatelova veterinární ordinace.

3. Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti obsáhle dovozuje, že smlouvu neuzavřel jako podnikatel, nýbrž jako spotřebitel. Vrchní soud prý proto pochybil, když vycházel z toho, že stěžovatel je evidován jako podnikající osoba (stěžovatel totiž podnikatelskou činnost nikdy soustavně nevykonával) a nezabýval se podstatou společenských vztahů, z nichž právě projednávaný spor vychází; předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelem jako žalobcem a žalovaným bylo totiž zajištění bytových potřeb stěžovatele. Nezohlednil-li vrchní soud tuto okolnost, porušil tím nejen jeho právo na spravedlivý proces, ale také jeho právo na zákonného soudce, neboť danou věc bude nyní projednávat nepříslušný soud. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá o přednostní projednání věci, a to s ohledem na další postup v řízení.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že ústavní stížností rozporované usnesení vrchního soudu je sice stručné, nicméně v kontextu zjištění plynoucích z vyžádaného soudního spisu je z ústavního hlediska akceptovatelné. Strany sporu (tedy stěžovatel jako objednatel a jako žalobce a žalovaný jako zhotovitel díla spočívajícího v provedení oprav rodinného domu) uzavřely smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku (srov. č. l. 49). Stěžovatel sám soudu v doplnění žaloby (č. l. 98) uvedl, že v předmětném domě měla být veterinární ordinace s tím, že tento dům byl uveden jako sídlo u záznamu stěžovatele jako podnikající osoby nezapsané v obchodním rejstříku. Skutečnost, že stěžovatel posléze svou veterinární praxi údajně nevykonával (tvrdí, že měl příjmy jen ze závislé činnosti) a že předmětný objekt slouží rovněž k bydlení, nečiní úvahy a východiska vrchního soudu neakceptovatelnými či vykazujícími znaky libovůle.

6. Nezbývá totiž než poukázat na standardní judikaturu Ústavního soudu, dle níž zdejší soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy v předmětném civilním sporu z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů, s výjimkou případů (což ale projednávaná věc zjevně není), kdy dospěje k závěru, že zjištěná pochybení mohla porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Čl. 38 odst. 1 Listiny sice stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, přičemž při interpretaci práva na zákonného soudce je nezbytné do jeho rámce zahrnout i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování, nadále však platí, že Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikce obecných soudů pouze v nezbytných případech a nikoliv již třeba i tehdy, když by pouze nesouhlasil s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí. Z obsahu vyžádaného spisu je přitom podle Ústavního soudu v daném kontextu zjevné, že ústavní stížností napadené rozhodnutí má oporu ve spisovém materiálu.

7. Ústavní soud má tedy za to, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena citovaná základní práva stěžovatele. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

8. O žádosti stěžovatele ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2015 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu