II.ÚS 2231/09
V PLATNOSTI- KS Plzeň 3 T 9/2008
- ÚS II.ÚS 2231/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky, které mu poskytují ochranu práv. Rozsudek krajského soudu zatím není pravomocný, protože byl podán odvolání, které ještě nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost byla podána po uplynutí 60denní lhůty od doručení posledního rozhodnutí, což ji činí opožděnou. Soud se rozhodl, že vzhledem k opožděnosti a nevyčerpání procesních prostředků není stížnost přípustná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem., advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 3 T 9/2008 a rozhodnutí, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o vazbě, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Uvádí, že v jeho trestní věci nebyl dodržen procesní postup zákonem stanovený pro použití agenta a že operativně pátrací prostředky byly navíc využity nepřípustným způsobem. Důkazní řízení tak podle jeho názoru vykazuje vady. Stěžovatel upřesňuje, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 3 T 9/2008, jímž byl uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů jako zvlášť nebezpečný recidivista k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podal odvolání. Současně však shledal i důvody pro napadení prvostupňového rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. V závěru se zmiňuje o tom, že soudy opakovaně rozhodovaly o jeho ponechání ve vazbě, přičemž v odůvodnění údajně uváděly nepravdivé informace, tedy že je bez zaměstnání a rodinného zázemí. Stěžovatel zdůrazňuje, že v Plzni provozoval bar Orange a bar v Husově ulici a že má v České republice syna narozeného X. XX. XXXX. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení věci, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Toto omezení neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Shora uvedené je v ustálené soudní praxi vykládáno jako princip subsidiarity. Ústavní soudnictví je založeno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, a to především prostředky, které vyplývají z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. I v trestním řízení lze zpravidla případné protiústavní procesní vady napravit v rámci tohoto řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení lze v probíhajícím řízení akceptovat jen výjimečně. O takový případ ale v posuzované věci nejde. Napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 3 T 9/2008 je možné napadnout řádným opravným prostředkem - odvoláním, což stěžovatel ostatně, jak sám uvádí, učinil. O odvolání dosud nebylo rozhodnuto. Nyní napadený rozsudek tedy není rozhodnutím "konečným". Stěžovatel může své výše uvedené námitky uplatnit v rámci odvolacího řízení a případně využít i opravného prostředku mimořádného. Až po pravomocném skončení řízení, v jehož průběhu byl napadený rozsudek vydán, lze získat odpověď na otázku, zda kritizovaný postup orgánů činných v trestním řízení vedl k ústavně nepřípustnému zásahu do práv stěžovatele. Teprve poté, v rámci přezkumu celého řízení, by bylo možno posoudit jeho jednotlivé části z hlediska dodržování pravidel spravedlivého procesu. Jinými slovy, za dané procesní situace a v rámci vymezeném argumentací ústavní stížnosti nelze dojít k závěru, že nastal stav, kdy se ochrany práva není možné domáhat zákonným způsobem (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2854/07, III. ÚS 907/08, IV. ÚS 957/08, týkající se obdobné problematiky). K druhé části petitu ústavní stížnosti, kterou stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil i rozhodnutí, "kterým byla zamítnuta stížnost obžalovaného proti usnesení o vazbě", je namístě konstatovat, že nevyhovuje požadavku určitosti návrhového žádání, neboť napadené rozhodnutí není specifikováno uvedením spisové značky a data jeho vydání. Ústavní soud nicméně z logiky věci dovodil, že stěžovatel měl zřejmě na mysli naposledy vydané usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 2 To 16/2009 o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. 3 T 9/2008, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Ze spisu však Ústavní soud zjistil, že uvedené usnesení vrchního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 23. 2. 2009. Ústavní stížnost lze podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V posuzované věci je posledním procesním prostředkem k ochraně práva stížnost podaná k vrchnímu soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až dne 21. 8. 2009, je Ústavní soud nucen tuto část ústavní stížnost odmítnout jako opožděně podanou. Pokud by měl stěžovatel na mysli některé z dalších rozhodnutí vrchního soudu, jejichž vydání časově předcházelo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009 sp. zn. 2 To 16/2009, bylo by nutné tuto část ústavní stížnosti stejně tak odmítnout z důvodu opožděnosti. O stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2009 sp. zn. 3 T 9/2008 v době podání ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze nerozhodl. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh. Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost trpí formální vadou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (byla k ní připojena toliko kopie plné moci k zastupování stěžovatele podle § 29 a § 30 odst. 1 tohoto zákona). K odstranění zmíněné vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nemohla nic změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2009 Stanislav Balík soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.