II.ÚS 2253/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti advokáta Mgr. et Mgr. Milana Svobody, sídlem Tyršova 1434//4, Děčín, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2026, č. j. 95 Co 110/2026-1207, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a 1) Evžena Vainera a 2) Jany Vainerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. 2. 2026, č. j. 7 C 75/2005-1083, byla stěžovateli, co by ustanovenému zástupci Evžena Vainera, přiznána odměna za zastupování ve výši 594 231 Kč. K odvolání žalované Jany Vainerové (vedlejší účastnice) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 5. 2026, č. j. 95 Co 110/2026-1207, změnil předchozí usnesení okresního soudu tak, že se stěžovateli přiznává náhrada za zastupování žalobce ve výši 498 883 Kč. Odměna stěžovatele tak byla snížena o 95 348 Kč a v tomto rozsahu se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. II.

2. Stěžovatel má za to, že ustanovený zástupce by stran své odměny neměl být v zásadě v odlišném postavení, než by byl smluvní advokát. Zpětné posuzování účelnosti porad je v rozporu s právy stěžovatele, když iniciátorem porad je obecně klient a nikoliv advokát. Advokát nemá žádný nástroj, kterým by požadavek klienta na poradu mohl ex ante vyhodnotit jako neúčelný. Krajský soud podle stěžovatele nepřihlédl k tomu, že byl ve věci ustanoven po 15 letech vedení soudního sporu. Stejně tak nevzal v potaz složitost věci a tu skutečnost, že se ve věci vystřídalo již 10 advokátů. Krajský soud nepřiznal stěžovateli odměnu v rozsahu několika porad s klientem a dvou podání. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení základních práv a svobod garantovaných čl. 11. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. III.

3. Rolí Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli pouhé zákonnosti. Ústavní soud tak není další instancí v systému všeobecného soudnictví a přezkoumávat aplikaci podústavního práva mu v zásadě nepřísluší. To platí i v případě, kdy má na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů smí Ústavní soud pouze tehdy, pokud byly rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená práva a svobody (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4789/12 ze dne 31. 1. 2013).

4. Ústavní soud opakovaně uvedl, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat účelnost vynaložených nákladů ustanovených zástupců (srov. usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2336/09 ze dne 25. 3. 2010). Ostatně i § 13 advokátního tarifu výslovně uvádí, že advokátovi náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby.

5. Je nepochybné, že obecné soudy mají právo zhodnotit, zda byly vyúčtované výdaje ustanoveného zástupce vynaloženy účelně. Obecné soudy navíc při tomto hodnocení disponují širokou možností uvážení a Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze to, zda rozhodnutí nebyla v příkrém rozporu se zásadami spravedlnosti a zda byla řádně odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 223/13 ze dne 28. 3. 2013).

6. Z odůvodnění krajského soudu vyplývá, že za neúčelné považoval porady s klientem, které se uskutečnily ve dnech 4. 3. 2020, 24. 3. 2020, 31. 3. 2020, 1. 4. 2020, 12. 6. 2020, 29. 6. 2020, 13. 7. 2020, 6. 1. 2021, 28. 1. 2021, 15. 2. 2021, 22. 2. 2021, 13. 9. 2021 a 10. 3. 2022. Uvedený postup odůvodnil tím, že ve věci nedošlo k žádné zásadní procesní změně situace, která by vyvolala potřebu dalšího jednání. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1520/20 vysvětlil, že určitá taktika a konkrétní způsob vykonávání právního zastoupení (obhajoby) jsou nepochybně autonomní záležitostí právního zástupce a jeho klienta; účelnost právním zástupcem prováděných úkonů jsou nicméně obecné soudy do určité míry oprávněny posuzovat a v tomto ohledu nosná argumentace stěžovatele není případná. Jakkoliv je totiž věcí advokáta a jeho klienta, jakým způsobem budou postupovat a kolikrát budou spolu např. konzultovat různé skutkové a právní otázky, je důležité mít současně na zřeteli, že tento postup se nakonec projeví i v otázce nákladů ustanoveného zástupce a musí existovat určitá pojistka proti nadužívání tohoto institutu. Možnost vyjádřit se k účelnosti prováděných úkonů proto obecné soudy mají, jak ostatně plyne i z judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu za všechny odst. 24 nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767)]. Úkolem obecného soudu tedy není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, v čem spočívala nezbytnost shora uvedených porad s klientem. Namítá-li stěžovatel, že mu nebyla přiznána odměna za dva úkony právní služby, z ústavněprávního hlediska je podstatná ta skutečnost, že krajský soud vysvětlil, proč tyto náklady stěžovateli nepřiznal. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl důvody, pro které mělo být podání žalobce ze dne 27. 4. 2020 považováno za účelné, když jím byly uplatněny nové nároky, tedy nároky mimo rámec řízení, a stejně tak nevysvětlil, proč krajský soud pochybil, když odvolání ze dne 18. 9. 2020 považoval za zjevně nedůvodné.

7. V usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1766/13 Ústavní soud připomněl judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které advokát zápisem do seznamu advokátů dává předběžný souhlas s tím, že mu (za výhody současně poskytované) bude částečně omezeno jeho právo na zisk z podnikání, a tím v podstatě i podnikání samotné, a to právě ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70).

8. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení krajského soudu je adekvátně odůvodněno, aplikace podústavních předpisů je přiléhavá a závěry odvolacího soudu nejeví známky libovůle.

9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu