II.ÚS 2267/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2026 č. j. 11 Tdo 178/2026-22466, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2025 č. j. 15 To 10/2025-21155 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2024 č. j. 45 T 4/2024-20478, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele (a další spoluobžalované) vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) a písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"). Městský soud stěžovatele odsoudil podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále stěžovatele odsoudil podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku k trestu propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku a rovněž podle § 80 odst. 1, odst. 2 téhož zákona k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Městský soud současně stěžovatele odsoudil podle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu, a to ve výměře 500 denních sazeb ve výši 4 000 Kč u každé jedné denní sazby, tedy v celkové výměře 2 000 000 Kč. Podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku městský soud vyslovil rovněž ochranné opatření zabrání věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku.

3. K odvolání stěžovatele, dalších spoluobžalovaných i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"). Ve vztahu ke stěžovateli rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Vrchní soud upustil (bez náhrady) od uložení peněžitého trestu, přičemž stěžovatele odsoudil k trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku oproti rozsudku městského soudu nově zahrnujícímu též nemovitost ve vlastnictví stěžovatele specifikovanou ve výrokové části rozsudku vrchního soudu.

4. Dovolání stěžovatele (a dalších spoluobžalovaných) Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Protiústavnost shledává především v neprovedení některých navrhovaných (opomenutých) důkazů klíčových pro rozhodnutí ve věci a tvrzeně nedostatečném odůvodnění zamítnutí takových důkazů. Z toho dovozuje, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně objasnily skutkový stav a nevypořádaly se se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci. Má za to, že v řízení došlo k porušení ústavně chráněného principu in dubio pro reo, tedy "v pochybnostech ve prospěch". Soudům vytýká, že vycházely z nezákonně opatřených důkazů ve formě komunikací prostřednictvím aplikace SkyECC. Stěžovatel dále namítá, že v řízení byla porušena celá řada procesních předpisů (zmiňuje vadné vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, nerozhodnutí o námitce podjatosti, selektivní čtení důkazů i přes výslovnou žádost obhajoby, odepření možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům či podjatost soudní tlumočnice). Za nezákonný a činěný v neprospěch obžalovaných považuje postup zpracovatelů odborných vyjádření a dalších kriminalistů podílejících se na zkoumání zajištěných rostlin.

III. Splnění podmínek řízení

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

8. Především je třeba uvést, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. To znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

9. Obecný soud je povolán k tomu, aby hodnotil důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu s tím, že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitky, které již vznesl v řízení před obecnými soudy, tj. v jím podaném odvolání i dovolání. Ty se s nimi podrobně vypořádaly. Podstatná část námitek představuje pokračující skutkovou polemiku, v níž stěžovatel vyjadřuje své vlastní názory na hodnocení důkazů, přičemž nezohledňuje (na rozdíl od obecných soudů) jejich vzájemný kontext. Ústavní soud odkazuje na příslušné části napadených rozhodnutí, která neporušují žádný z ústavních principů. To platí pro obecné námitky týkající se dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 128), jakož i námitky týkající se dílčích skutkových zjištění (např. z hlediska rozporovaného zjištění obsahu THC v zajištěném konopí - srov. tamtéž, bod 124 in fine), nebo též námitky související s tvrzenou přítomností ústavněprávního deficitu v podobě tzv. opomenutého důkazu (tamtéž, body 129-132).

11. Dovolává-li se stěžovatel v této souvislosti uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo, Ústavní soud připomíná, že takový postup je případný pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud ale soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud vyložil, že tyto pochybnosti nemá. V posuzované věci nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že by z napadených rozhodnutí či jeho námitek vyplývaly jakékoliv pochybnosti.

12. Jak bylo řečeno, stěžovatel ve svém návrhu předkládá toliko opakovanou polemiku se závěry předchozího soudního řízení. Jeho námitky však již byly bezvýhradně vypořádány, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal cokoliv protiústavního. Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby jako další v pořadí opakoval, co je již obsaženo v napadených rozhodnutích, a proto na tato rozhodnutí, z nichž se podávají důvody potvrzující, že městský soud postupoval procesně správně v souvislosti s obhajobou požadovaným přečtením veškeré komunikace z aplikace SkyECC (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 134-136), a dále též v souvislosti s vyhlášením rozsudku (tamtéž, bod 137), vypořádáním (nedůvodné) námitky podjatosti senátu městského soudu (bod 140) i vypořádáním (nedůvodné) námitky podjatosti tlumočnice (bod 141), pouze odkazuje. Soudy věnovaly obzvláštní pozornost i přípustnosti důkazů ve formě komunikací prostřednictvím aplikace SkyECC. Závěry vrchního soudu, opírající se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i Soudního dvora Evropské unie, považuje Ústavní soud - ve shodě s Nejvyšším soudem - za zcela přesvědčivé (srov. rozsudek vrchního soudu, body 161-273; usnesení Nejvyššího soudu, body 104-114).

13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. srpna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu