II.ÚS 2309/08

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Markem Sochorem, advokátem Advokátní kanceláře JUDr. František Sochor - Mgr. Marek Sochor, se sídlem v Třebíči, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 5124/2007-319 ze dne 24. června 2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 278/2006 ze dne 29. května 2007, a rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Cm 116/95 ze dne 20. prosince 2005, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) FinDebt a. s., se sídlem Vídeňská 11/127, Brno- Přízřenice, 2) V & V spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem K Cihelně 1412, Moravské Budějovice, a 3) A. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. září 2008 se stěžovatel domáhá jednak zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně mu bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 1) částku 766.431,16 Kč s příslušenstvím, s tím, že tuto povinnost lze uspokojit pouze z výtěžku zastavených nemovitostí, a plněním stěžovatele zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost plnit ostatním žalovaným, tj. vedlejším účastníkům řízení 2) a 3), rozsudkem odvolacího soudu byl k jeho odvolání změněn rozsudek soudu prvého stupně jen tak, že povinnost zaplatit byla stěžovateli uložena společně s ostatními žalovanými, jímž byla tato povinnost uložena pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Brně č. j. 19 Cm 119/95-126 ze dne 4. listopadu 2003, a rozhodnutím dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání. Současně se stěžovatel domáhá vyslovení, že bylo porušeno jeho právo dané mu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel konkrétně napadá především fakt, že věc byla pravomocně skončena třináct let po podání žaloby. Domnívá se, že zejména Krajský soud v Brně ve věci nejednal bez zbytečných průtahů, protože žaloba byla u soudu (tehdy ještě u Krajského obchodního soudu v Brně) podána dne 2. března 1995, první rozhodnutí (nikoliv ve věci samé) vydal dne 6. června 2003, a rozsudek ve věci samé byl vydán dne 4. listopadu 2003, tj. po osmi letech. Není mu znám důvod, proč Krajský soud v Brně nečinil v období od podání žaloby žádné procesní úkony, když se jednalo o relativně skutkově jednoduchý případ. Návrh soudu na určení lhůty k provedení procesního úkonu nepodával s odvoláním na nález sp. zn. IV. ÚS 392/05 (N 218/39 SbNU 311), neboť to bylo možné až od 1. 7. 2004, tedy po období ve kterém průtahy trvaly. Díky uvedeným průtahům vznikla stěžovateli jednak újma majetková, spočívající zejména v narostlém příslušenství, a jednak nemajetková, spočívající v právní nejistotě stěžovatele. Dále namítá, že v období roku 2005 vykonával trest odnětí svobody a objektivně existovaly problémy s doručením předvolání k jednání, neboť i po propuštění z výkonu trestu mu byla korespondence doručována do věznice. Ačkoliv měl ustanoveného právního zástupce, tento bez bližší znalosti věci nemohl prezentovat názor stěžovatele a vylíčit rozhodné skutečnosti. S odvoláním na nález sp. zn. II. ÚS 145/02 (N 95/27 SbNU 99) má zato, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, protože předvolání k ústnímu jednání bylo doručeno pouze jeho právnímu zástupci. Dovolacímu soudu vytýká, že v posledně uvedené vadě neshledal dovolací důvod.

3. Pro případ, že nebude ústavní stížnost odmítnuta, navrhl stěžovatel nahrazení svých nákladů zastoupení podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť nemá dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením v řízení před Ústavním soudem, přičemž právní zástupce mu z téhož důvodu byl určen Českou advokátní komorou.

4. Podle ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu, od které není důvodu se odchýlit ani v nyní posuzovaném případě, má ústavní stížnost coby procesní prostředek k ochraně lidských práv a základních svobod subsidiární povahu. To je dáno tím, že ačkoliv je pouze Ústavní soud výslovně označen ústavodárcem jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky), kterou vedle Ústavního soudu tvoří i další soudy (čl. 81 ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Konkrétně s ohledem na hierarchické uspořádání obecných soudů z toho plyne, že pokud dojde k porušení základních práv a svobod obecným soudem nižšího stupně, má k nápravě takového porušení dojít v prvé řadě postupem či rozhodnutím obecného soudu v rámci řízení o opravném prostředku. Teprve pokud k nápravě ani touto cestou nedojde, je namístě podat ústavní stížnost.

5. I pokud Ústavní soud vyjde z toho, že stěžovatel byl v roce 2005 ve výkonu trestu odnětí svobody a obsílka k ústnímu jednání, při němž bylo soudem prvního soudu rozhodnuto, mu nebyla doručena řádně a včas, neznamená tato skutečnost sama o sobě nic ve smyslu stěžovatelovy argumentace. Je třeba mít především na zřeteli, že ve věci bylo konečným způsobem rozhodnuto až odvolacím soudem v roce 2007. Stěžovatel ale nenamítá, že by u ústního jednání konaného odvolacím soudem neměl možnost se k věci vyjádřit. Existence odvolacího řízení přitom stěžovatelův případ zcela jasně odlišuje od případu řešeného Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 145/02, na nějž se stěžovatel odvolává. V onom případě byla totiž řešena situace jednostupňového správního soudnictví a to navíc v době, kdy nebyl ustaven Nejvyšší správní soud jako instance rozhodující o mimořádných opravných prostředcích ve správním soudnictví. V onom případě bylo tudíž porušení práva, které stěžovatel namítá, pro účastníky fatální. O nic takového však v tomto případě nejde, protože provedení řádného odvolacího řízení bylo zásadně způsobilé sanovat i předmětné pochybení. Lze proto považovat za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že námitka v tomto směru nepředstavuje dovolací důvod. Ústavní soud se blíže nezabýval nedůsledností argumentace stěžovatele, který na jedné straně považuje rozhodovaný případ za relativně skutkově i právně jednoduchý a na druhé straně podle něj nemohl vše potřebné soudu vylíčit jemu ustanovený zástupce.

6. Pokud jde o námitku neúměrné délky řízení je ústavní stížnost v tomto rozsahu nepřípustná. Novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. dubna 2006 (zákonem č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. To znamená, že před podáním ústavní stížnosti s touto námitkou je zapotřebí nejprve využít tento nový prostředek k ochraně práva poskytnutý zákonem (srov. sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. srpna 2007, in http://nalus.usoud.cz/, aj.), což stěžovatel neučinil. Jinými slovy v důsledku vývoje právního řádu došlo ke změně okolností, za nichž byl přijat nález sp. zn. IV. ÚS 392/05, na nějž se stěžovatel v tomto ohledu odvolává. Pro úplnost je možné uvést, že v ustálené rozhodovací činnosti nebyla rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních trpících průtahy rušena v situaci, kdy byla tato řízení již pravomocně ukončena (srov. IV. ÚS 202/02, U 28/27 SbNU 325, aj.), jako v tomto případě, pokud průtahy nedošlo k porušení jiného ústavně chráněného práva.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by argumentace stěžovatele dosahovala ústavněprávní relevance, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnuta zčásti jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona a zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

8. Odmítnutím vlastní ústavní stížnosti byl tím podle § 83 odst. 1 zákona a contrario odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. října 2008 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu