II.ÚS 2356/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Martina Odehnala, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZT 52/2016-23 ze dne 20. května 2016, za účasti Městského státního zastupitelství v Brně jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 7. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. KRPB-233884/TČ-2015-060281 ze dne 22. 4. 2016 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."). Tohoto trestného činu se měli stěžovatel a další obvinění dopustit tím, že jako jednatelé společnosti DŘEVO-SPEKTRUM, s. r. o., se sídlem U Vlečky 1046, Modřice, neoprávněně zahrnuli do účetní evidence společnosti daňové doklady a tím zkrátili daňovou povinnost společnosti o částky 126 512 Kč a 93 725 Kč. Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele a dalších obviněných, neboť nebyla shledána důvodnou námitka promlčení ani namítaná nezákonnost trestního stíhání.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se mu ze strany Městského státního zastupitelství v Brně, jakožto dozorového orgánu, nedostalo potřebné ochrany. Má za to, že trestnost skutku, pro nějž je stíhán, je promlčena. Dále poukazuje na to, že společnost DŘEVO-SPEKTRUM, s. r. o., uhradila jak doplatek na dani z přidané hodnoty, tak i příslušné penále a úrok z prodlení, a to již před zahájením trestního stíhání. Připomíná zásadu ultima ratio (zásadu subsidiarity trestní represe) rozvinutou v § 12 odst. 2 tr. zák., přičemž má za to, že v dané věci zcela postačilo, že celý dluh na dani a jeho příslušenství včetně penále byl uhrazen, z čehož vyplývá, že samotné finanční právo postihlo dostatečným způsobem nastalou situaci a není proto třeba aktivovat trestní právo.

4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 43 odst. 2 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod do něj jakkoliv zasahovat.

6. Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově totožné ústavní stížnosti podané spoluobviněným stěžovatele Radimem Suchánkem proti stejnému rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Brně. Ústavní soud tuto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by usnesením o zahájení trestního stíhání a potvrzujícím rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Brně byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2365/16 ze dne 27. 7. 2016). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na ně odkazuje.

7. Ústavní soud obdobně jako v usnesení sp. zn. I. ÚS 2365/16 pouze připomíná, že jeho kasační intervence do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy zjištěné vady, případně jejich důsledky, již nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak napravit (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce).

8. Usnesení o zahájení trestního stíhání, vydané podle § 160 odst. 1 tr. ř. je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání může dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny), toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006, U 14/43 SbNU 655). Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

9. Ústavní soud tak nemůže dospět k závěru, že napadeným usnesením byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Klíčovou námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s právními závěry stížnostního orgánu stran trestnosti skutku, jehož se měl dopustit (zda uplynula promlčecí doba a zda nedošlo k zániku trestní odpovědnosti následnou úhradou daňové povinnosti). V obou případech se primárně jedná o výklad podústavního práva, jehož přezkum v rámci přezkumu důvodnosti obvinění stěžovatele přísluší v prvé řadě obecným soudům. Stěžovatel ostatně může argumenty uváděné v ústavní stížnosti uplatnit v rámci své obhajoby v probíhajícím trestním řízení a orgány činné v trestním řízení na ně budou muset patřičně reagovat.

10. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by šlo o tak mimořádnou situaci, a to i s ohledem na tvrzené důsledky rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro stěžovatele, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu již v této počínající fázi trestního řízení.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2016 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu