II.ÚS 236/99
V PLATNOSTI- NS 3 Cdon 352/96
- KS Ostrava 11 Co 650/98
- ÚS II.ÚS 236/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatel se domáhal přezkumu právního posouzení pojmu „tíseň“ v rámci mimosoudní rehabilitace, což však nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv. Soud zdůraznil, že nezákonnost rozhodnutí obecných soudů nemůže být založena na nesouhlasu se výkladem právních ustanovení. Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumat hodnocení důkazů, pokud bylo respektováno ustanovení § 132 občanského soudního řádu.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti města K., zastoupeného JUDr. D. J., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 650/98, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 650/98, s tím, že podle jeho přesvědčení ze strany soudů došlo ve sporu o uzavření dohody o vydání věci k nesprávnému posouzení pojmu "tíseň", použitého v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Současně pak stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92. S ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 10. 1999 poukázal na kusost ústavní stížnosti a na skutečnost, že ve svém rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96. Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 1999 odkázal jak na důvodovou část napadených rozsudků, tak i na důvodovou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96. Vedlejší účastnice řízení, F. N., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 1999 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a uvedla, že stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, která vedlejší účastnice považuje za správná, neboť pojem tísně tyto soudy správně vyložily. Vedlejší účastnice řízení současně navrhla, aby Ústavní soud zavázal stěžovatele k zaplacení nákladů řízení vzniklých vedlejší účastnici v souvislosti s tímto řízením. Sdělením ze dne 8. 6. 2000 pak právní zástupce vedlejší účastnice řízení sdělil, že tato dne 14. 12. 1999 zemřela. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když stěžovatel konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv a svobod ani nenamítal. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, C. H. Beck, Praha). Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR. Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92 (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. 6. 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda II. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.