II.ÚS 237/98
V PLATNOSTI- KS Praha Co 29/98-76
- KS Praha 23 Co 29/98-76
- ÚS 23 Co 29/98-76
- ÚS II.ÚS 237/98
Citované zákony (3)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M.Ř., zastoupené JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, č. j. 23 Co 29/98-76, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 5. 1998 navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, č. j. 23 Co 29/98-76, a to pro porušení čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 6. 1993, č. j. 8 C 401/92-21, ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 2. 12. 1993, č. j. 8 C 401/92-37, byla odpůrkyni (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 64 804,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 1994, č. j. 11 Co 29/94 - 47, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v části výroku, kterým byl přiznán 3% úrok z částky 68 804,- Kč zrušil a řízení v této části zastavil, jinak výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 64 804,- Kč se zamítá. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1018/96, byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 64 804,- Kč zamítá, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem, č. j. Co 29/98-76, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího, neprovedl důkazy dovolacím soudem nařízené a tím rozhodl zcela proti smyslu závěrů soudu vyššího stupně, jehož právním názorem byl vázán. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany svých ústavně garantovaných základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Ústavní soud neshledal v činnosti Krajského soudu v Praze porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Krajský soud správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Mezi účastníky smlouvy byla dohodnuta výše nájmu za nebytové prostory v souladu s cenami stanoveným § 1 odst. 1 písm. a) - d) vyhlášky č. 585/199 Sb. Smluvní ujednání mezi účastníky smlouvy pod bodem III nájemní smlouvy se netýká nájemného. Jde o ujednání o placení určité částky ročně mimo nájemné, a to jako příspěvek pro žalobce na tělovýchovnou činnost. Smluvní ujednání mezi účastníky smlouvy pod bodem III je občanskoprávní ujednání, a to smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení § 51 obč. zák. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS V Brně dne 8. března 1999
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.