II.ÚS 2380/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti LInZA - DEVELOPMENT s.r.o., se sídlem Schöfflerova 33, Praha 3, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. 72 Co 271/2015-67, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2016 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 (jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků) a zároveň byla věc postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Dle stěžovatelky však tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

2. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek řízení a tedy i její věcné projednatelnosti. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a to hned ze dvou důvodů.

3. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

4. Ústavní stížnost - má-li býti přípustná - proto musí směřovat právě proti onomu rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy. V projednávané věci stěžovatelka proti nyní napadenému usnesení odvolacího soudu brojila i prostřednictvím dovolání k Nejvyššímu soudu. Ačkoliv však Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl (usnesení ze dne 27. 4. 2016, č. j. 29 Cdo 1457/2016-84), stěžovatelka toto rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy nenapadá, a to nejen absencí tohoto rozhodnutí v petitu ústavní stížnosti, nýbrž také jeho úplným opomenutím ve stížnostní argumentaci. Již tato skutečnost opravňuje Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost.

5. I kdyby však stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností napadla, závěr o nepřípustnosti jejího návrhu by s ohledem na skutkové okolnosti této věci přesto zůstal nezměněn. Z (nenapadeného) usnesení Nejvyššího soudu totiž plyne, že stěžovatelka sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnila, avšak neučinila tak procesně relevantním (řádným) způsobem, neboť se nijak nevyjádřila k otázce přípustnosti dovolání (což je ovšem obligatorní náležitostí takového návrhu). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 303/16).

6. S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici a navíc rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy ani nenapadla. Ústavní stížnost je proto nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2016 Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj