II.ÚS 2423/09
V PLATNOSTI- VS Olomouc 1 To 21/2009-3870
- ÚS II.ÚS 2423/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět byl zjevně neopodstatněný. Soud se nezabýval výkladem trestního zákona ani trestního řádu, protože tyto otázky nepatří do jeho pravomoci. Závěry nižších soudů o kumulativním splnění podmínek pro upuštění od vyhoštění nebyly považovány za porušení práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí Vrchního soudu bylo považováno za dostatečně odůvodněné a v souladu s ústavními zásadami.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2009, č. j. 1 To 21/2009-3870, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu stížnosti krajského státního zástupce zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2009, č. j. 43 T 11/2002-3853, jímž tento soud na základě žádosti odsouzeného (stěžovatele) upustil od výkonu zbytku trestu vyhoštění, který mu byl uložen na dobu neurčitou, a nově rozhodl tak, že žádost odsouzeného zamítl. Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že okolnosti stanovené v § 57 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), mezi něž náleží získání povolení k dlouhodobému pobytu, pracovní a sociální zázemí žadatele a okolnost, že uložení trestu by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, pro které je možno ve spojení s § 350h odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (dále jen "trestní řád"), upustit od uloženého trestu vyhoštění, musí být naplněny kumulativně a musí existovat současně. Po vyhlášení rozsudku by musely nově nastat všechny okolnosti předvídané výše, tzn. odsouzený by nově musel získat povolení k dlouhodobému pobytu, získat pracovní a sociální vazby k České republice, když nedostačuje pouhé jejich "prohloubení". Kromě toho vycházel Vrchní soud v Olomouci i z toho, že bydliště otce a sestry odsouzeného se nachází pouze hodinu cesty automobilem od státních hranic České republiky, za nimiž se může odsouzený se svými rodinnými příslušníky stýkat bez jakýchkoliv omezení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vychází z toho, že jedním z principů spravedlivého procesu je zákonem stanovená povinnost soudů své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž musí uvést, ze kterých důkazů a prokázaných skutečností vycházely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Ve vztahu k samotnému napadenému rozhodnutí stěžovatel tvrdí, že bylo vydáno v rozporu s ustanoveními hmotného práva (konkrétně v rozporu s § 57 odst. 3 trestního zákona). Především pak zpochybňuje závěr o nutnosti splnění kumulativní podmínky obsažené v § 57 odst. 3 trestního zákona pro možnost vyhovět žádosti ve smyslu § 350h trestního řádu. Podle názoru stěžovatele jsou překážky pro vyhoštění stanoveny alternativně a uložení trestu bude bránit existence i jen jediné (kterékoliv) z nich. V dané věci tedy Vrchní soud v Olomouci nesprávně aplikoval citovaná ustanovení trestního zákona a trestního řádu, čímž porušil zásadu, že účelem trestního řízení není pouze spravedlivé potrestání pachatele, ale současně je jím také spravedlivý proces. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel na tuto skutečnost správně poukazuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, přestože formálně namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), se v podstatě týkají aplikace a výkladu příslušných ustanovení trestního řádu a trestního zákona. Konkrétně pak vytýká Vrchnímu soudu v Olomouci nesprávnou aplikaci § 57 odst. 3 trestního zákona, podle něhož jsou-li splněny zde uvedené předpoklady (podle názoru stěžovatele postačuje splnění alespoň jediného z nich) je nutno upustit od výkonu trestu postupem podle § 350h trestního řádu. Takováto argumentace stěžovatele neznamená ovšem nic jiného než polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutí obecného soudu, aniž by však tento protichůdný názor byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě tak stěžovatel zpochybňuje právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto, jako obiter dictum, je třeba uvést, že závěry Vrchního soudu v Olomouci nejsou v rozporu s výkladem zastávaným právní praxí (viz Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D., JUDr. František Púry, JUDr. Stanislav Rizman, Trestní zákon - komentář I. díl, 6. vydání, C. H. Beck 2004, str. 495), který shodně s Vrchním soudem v Olomouci konstatuje, že zde stanovené překážky pro nemožnost uložení trestu vyhoštění musí být splněny kumulativně. V napadeném rozhodnutí nelze ani spatřovat porušení principu spravedlivého procesu vylučujícího libovůli. Vrchní soud v Olomouci své rozhodnutí, byť stručně, ale přesto jasně a srozumitelně odůvodnil, když konstatoval, že pro naplnění podmínek stanovených v § 57 odst. 3 trestního zákona nepostačuje pouze prohloubení citových a rodinných vztahů k otci, případně sestře, ale musí být splněny i další předpoklady (získání povolení k dlouhodobému pobytu, navázání pracovních a sociálních vazeb v České republice). Stěžovatel navíc ani ostatní okolnosti pro postup podle § 350h odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 57 odst. 3 trestního zákona neuváděl. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2009 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.