II.ÚS 2448/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t.č. ve VTOS věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 23/2019 ze dne 30. 4. 2019 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 62T 3/2017-4927 ze dne 21. 1. 2019, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 62T 3/2017-4927 ze dne 21. 1. 2019 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 62T 3/2017, neboť nebyly shledány důvody obnovy podle § 278 trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 28. 1. 2019 stížnost. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 10 To 23/2019 ze dne 30. 4. 2019 byla stížnost zamítnuta dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že samotná změna výpovědi spoluodsouzeného není novou skutečností, pro kterou by bylo možno obnovu řízení povolit, a poukázal na další důkazy, které stěžovatele usvědčily. Nad to Vrchní soud poukázal i na to, že spoluodsouzený podal dovolání, v němž podtrhuje pravdivost svých dosavadních výpovědí, což je v rozporu s dopisem, jejž předložil stěžovatel.

2. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zásady řádného zákonného procesu vyjádřeného v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž § 2 odst. 1 trestního řádu a principu řádného, nestranného spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodňuje tím, že spoluodsouzený v dopise, jejž stěžovatel v řízení před obecnými soudy předložil, uvedl, že jeho dosavadní výpovědi nebyly pravdivé. K jeho hodnověrnosti lze uvést i to, že v postavení spoluobžalovaného mohl uvádět jakékoliv skutečnosti a hájit se způsobem svým vlastním, avšak nyní avizuje změnu výpovědi, kterou by si mohl přivodit další trestní stíhání a zvýšení trestu. Stěžovatel má za to, že soudy postupovaly v rozporu se základní zásadou trestního řádu, uvedenou v § 2 odst. 5 trestního řádu, který ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení je rovněž soud povinen stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící i ve prospěch obviněného. Podle názoru stěžovatele, došlo k nesprávnému a jednostrannému hodnocení důkazů. Porušení práva na řádný a spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že rozhodnutím jak stížnostního soudu, tak i prvoinstančního soudu bylo porušeno ustanovení § 134 a § 125 trestního řádu. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, v němž Ústavní soud dospěl mimo jiné k závěru, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí pak vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s argumenty stěžovatele. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu