II.ÚS 249/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Nopal s.r.o., se sídlem Dienzenhoferovy sady 1113/2, Praha 5, zastoupené Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem v U Kanálky 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021, č. j. 23 Cdo 3489/2021-1034 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2021, č. j. 4 Cmo 204/2018-1012, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatelka se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci zaplacení odměny za manažerskou činnost. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze rozsudkem z 9. 4. 2018 zamítl zbývající část podané žaloby ze dne 7. 11. 2008, kterou se stěžovatelka jakožto žalobkyně domáhala po společnosti TULIP, spol. s r.o., IČ 45307661, sídlem Újezd 596/9, Praha 5 (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 2 341 570 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně pokládal některá tvrzení stěžovatelky za nedostatečná, a proto stěžovatelku opakovaně vyzval k doplnění svých tvrzení. Jelikož ale stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a žalobu nijak nedoplnila, soud podanou žalobu zamítl.

3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání. Odvolacímu soudu navrhla jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změnu a vyhovění podané žalobě. Kromě nesrozumitelnosti rozsudku soudu prvního stupně stěžovatelka vytýkala hlavně neúplně i nesprávně zjištěný skutkový stav a z toho plynoucí též nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně stěžovatelka vytkla také přepjatý formalismus. I při změně právní kvalifikace měla za to, že vylíčená žalobní tvrzení, která v průběhu řízení doplnila, jsou dostatečná a umožnila meritorní posouzení věci na základě hodnocení provedených důkazů. S ohledem na rozsáhlé dokazování, které bylo v řízení provedeno, byl jeho výsledek obsažený v předmětném rozsudku pro stěžovatelku nepředvídatelný.

4. Rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 4 Cmo 204/2018-1012 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně a odvolací soud se s ním ztotožňuje rovněž v právním posouzení věci.

5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 202, č. j. 23 Cdo 3489/2021-1034 odmítnuto. Dle dovolacího soudu stěžovatelka ve svém dovolání neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání. Vytčené nedostatky podání již nebylo možné odstranit, jelikož lhůta, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nejprve uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Domnívá se, že předpoklady přípustnosti dovolání řádně splnila, když v dovolání řádně vymezila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci tak, že uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyložila, v čem dle jejího názoru spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatelka ve svém dovolání konkrétně vymezila otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to jednak otázka, zda je možné při zásadní nerovnosti znaleckých posudků částečně vyjít z jednoho a druhého vůbec nedbat a nevyslechnout ani zpracovatele předmětného posudku a dále otázka, zda za situace, kdy v odvolacím řízení došlo k postoupení žalovaného nároku, ale nebyla připuštěna změna účastníka na straně žalobce, bylo povinností odvolacího soudu poučit žalobce o nedostatku aktivní legitimace a vyzvat ho k nápravě.

7. Stěžovatelka ve své stížnosti dále uvádí, že rozhodnutí obecných soudů bylo v rozporu se zásadou rovnosti stran, přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí a předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Svá tvrzení opírá i o judikaturu Ústavního soudu, zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

10. Ústavní soud se nejprve vyjadřuje k námitce stěžovatelky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání pro vady návrhu, které dle stěžovatelky její dovolání neneslo. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatelka dostála své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem.

11. Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutím Nevyššího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo. Stěžovatelka skutečně dovolací důvod nevymezila tak, jak zákon požaduje.

12. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatelky v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm skutečně chybí.

13. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatelka v nyní projednávané věci nedostála. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".

14. Návrh stěžovatelky je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

15. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřující proti rozhodnutí Vrchního soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutí vrchního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatelka totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu na místě odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

16. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod (čl. 36 ani čl. 38 odst. 2 Listiny).

17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatelky z části jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. března 2022 David Uhlíř v. r. předseda senátu