II.ÚS 2500/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem, se sídlem Vinohradská 18, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. února 2007, č. j. 7 C 135/2001-433, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 30 Co 540/2007-537, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, č. j. 25 Cdo 1921/2008-586, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 7 C 135/2001-433, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 238.030 Kč s příslušenstvím od 30. srpna 2001 do zaplacení. Žalobu ohledně částky 198.770 Kč s příslušenstvím a ohledně požadovaného úroku z prodlení z částky 436.800 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně v červenci 1998 uzavřela se žalovaným dohodu o opravě vozidla Alfa Romeo 1750 Spider Veloce - veteránu - evidovaného v Nizozemí. Obsahem dohody bylo přečalounění a garážování vozidla. V průběhu opravy syn žalovaného způsobil s předmětným vozidlem dopravní nehodu, při níž bylo vozidlo poškozeno, a žalovaný jej bez předchozího zadokumentování škody neodborně opravil. V trestním řízení se žalobkyně nepřipojila s nárokem na náhradu škody a souhlasila s tvrzením žalovaného, že škoda vznikla ve výši asi 10.000 Kč. Po převozu vozidla do Holandska v roce 1999 po technické kontrole zjistila, že oprava byla provedena špatně a že se jedná o tzv. totální škodu, neboť vozidlo není schopné provozu a škodu nelze jednoznačně vyčíslit. Pojišťovna AXA v Nizozemí na základě svých šetření odmítla pojištění vyplatit. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu podle § 421 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") a její výši určil úvahou dle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když vzal za podklad zejména znalecký posudek a výpověď znalce B. a písemné vyjádření odborné holandské firmy.

3. K odvolání žalovaného do vyhovujícího výroku ve věci samé co do částky 75.570 Kč s příslušenstvím Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 30 Co 540/2007-537, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobu ohledně této částky zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. o konečné výši škody, neboť takto bylo možno postupovat pouze v případě, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec. V dané věci však byla výše škody podrobně vyčíslena a vysvětlena ve znaleckém posudku znalce B., z něhož vycházel i soud prvního stupně, který však pochybil, když nevzal v úvahu tzv. zbytkovou hodnotu vozidla, které má žalobkyně v držení a má možnost je zpeněžit. Vzhledem k tomu, že hodnota poškozeného vozu po havárii činila 75.575 Kč, o tuto částku je nižší náhrada za škodu způsobenou žalobkyni.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, č. j. 25 Cdo 1921/2008-586, zamítnuto jako nedůvodné. Ohledně námitky nesprávného právního posouzení dovolací soud konstatoval, že pokud odvolací soud výši škody určil jako rozdíl mezi obvyklou cenou vozidla před jeho poškozením (238.030 Kč) a po poškození (75.575 Kč), vyložil otázku rozsahu náhrady škody v souladu s § 442 a § 443 obč. zák., jakož i s publikovanou judikaturou a rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud rovněž neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V této souvislosti uvedl, že v posuzovaném případě není pochyb o tom, že rozhodnutí o výši náhrady škody vzniklé na havarovaném vozidle záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z příslušného oboru (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), neboť vymezení rozsahu poškození vozu i jeho tzv. obvyklé ceny v době před a po poškození je otázkou odbornou, k jejímuž zodpovězení je zásadně povolán znalec. Závěry soudního znalce po zhodnocení provedených důkazů shledal soud prvního stupně přesvědčivými a logicky zdůvodněnými. Hodnotu vozu před poškozením ve výši 238.030 Kč vzal za základ svého rozhodnutí o výši náhrady škody. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo posléze z důvodu nesprávného právního názoru odvolacím soudem změněno ohledně částky 75.575 Kč, odpovídající zůstatkové obvyklé ceně vozu po poškození, jež nebyla soudem prvního stupně zohledněna. V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že skutkový závěr o výši škody způsobené žalovaným, z něhož odvolací soud při stanovení výše náhrady škody vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde o situaci, že by soud při zjišťování skutkového stavu věci opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Obecným soudům vytýká, že nepostupovaly správně při stanovení výše náhrady škody. Poukazuje na to, že u vozidel - veteránů - jejich cena postupem času vzrůstá. Proto nelze za správné považovat postupy znalce B. vedoucí k vypracování znaleckého posudku a tím pádem nelze považovat za správný ani samotný znalecký posudek, který je navíc v rozporu s ostatními (zejména nizozemskými) znaleckými posudky, které byly jako listinné důkazy v řízení použity. Stěžovatelka dále zpochybňuje i jednotlivé srážkové položky, na jejichž základě znalec B. ponížil cenu vozidla. Stěžovatelka konečně jednotlivé znalecké posudky srovnává a dospívá k závěru, že měl být vypracován revizní znalecký posudek. III.

6. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Obsahem ústavní stížnosti je povětšinou pouze nesouhlasná polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tedy především zpochybňuje závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalce B. a vyslovuje přesvědčení o nesprávnosti znaleckého posudku. Vedle toho požaduje dále vypracování revizního znaleckého posudku. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, byť by vycházely ze znaleckých posudků. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud na základě znaleckého posudku vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito závěry nemá a ani nemůže mít ústavněprávní rozměr, neboť právo na spravedlivý proces negarantuje účastníkovi řízení úspěch ve věci. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

9. Zpochybňováním znaleckého posudku stěžovatelka vlastně zpochybňuje především hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (závěry plynoucí ze znaleckého posudku). K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. listopadu 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu