II.ÚS 251/01
V PLATNOSTI- OS Pelhřimov 8 C 141/2000-17
- NS 22 Cdo 485/2001
- ÚS II.ÚS 251/01
- ÚS I.ÚS 571/02
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, které potvrdilo rozhodnutí okresního soudu. Soud se opřel o § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož lhůta pro podání stížnosti začíná po doručení posledního prostředku k ochraně práva. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro nepřípustnost odmítnuto, bylo to považováno za poslední prostředek. Ústavní stížnost byla podána až po uplynutí 60denní lhůty, což způsobilo její odmítnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele L. S., zastoupeného advokátem JUDr. P. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 11. 2000, čj. 15 Co 852/2000-29, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým se potvrzuje usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2000, čj. 8 C 141/2000-17, jímž soud I. stupně zastavil řízení o návrhu stěžovatele v části, v níž se domáhal určení, že majitel domu v P. je majitelem podílu na nemovitostech v rozhodnutí specifikovaných. Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 8 C 141/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Dovolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 22 Cdo 485/2001-50, dovolání pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění odmítl argument stěžovatele, dle něhož je přípustnost dovolání v projednávaném případě dána dle ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o.s.ř."), ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odkázal přitom na část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 11. 2000; dovolací soud proto postupoval dle o.s.ř. ve znění před novelou. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné předpoklady, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání, rozhodl výše uvedeným způsobem. Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Podle citovaného ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 11. 2000, čj. 15 Co 852/2000-29, byl stěžovateli doručen dne 3. 1. 2001, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 25. 4. 2001, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2001 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.