Ústavní soud · Nález

II.ÚS 254/98

Sbírka: N 3/17 SbNU 27

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2000-01-12 · vyhověno · ECLI:CZ:US:2000:2.US.254.98

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud zrušil usnesení městského soudu, které zastavilo řízení ve věci žaloby proti rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu. Soud uznal, že zákaz přezkumu rozhodnutí o pořádkových pokutách v rámci § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy. Zásah do práva na soudní ochranu byl považován za neústavní, protože nebyl založen na zákoně. Rozhodnutí bylo zrušeno, protože soudní přezkum základních práv nesmí být vyloučen bez zákonného základu.

Rubrum

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. A. Z., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, se zrušuje.

Odůvodnění

Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad navrhovatele proti rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 12. 12. 1995, č.j. 95/22-SK/46, a potvrzeno uložení pokuty ve výši 50.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu. Navrhovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Městského soudu v Praze byla porušena jeho práva na soudní ochranu včetně přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, jak mu je ústavně zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Navrhovatel uvádí, že v řízení před Městským soudem v Praze se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen "NKÚ"), kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 50.000,- Kč, když na něm podle jeho názoru NKÚ vyžadoval splnění povinnosti, která není uložena zákonem. Rovněž formálně nebyl postup NKÚ bez závad. Městský soud v Praze však rozhodl tak, že řízení v této věci zastavil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., podle kterého soudy ve správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách. Toto ustanovení je podle tvrzení navrhovatele ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" v rozporu s ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.. Navrhovatel proto využil možnosti dané mu ustanovením § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách". Protože k tvrzenému zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení, které je předmětem návrhu, II. senát Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti svým usnesením, č.j. II. ÚS 254/98-24, přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR. Plénum Ústavního soudu dne 23. 11. 1999 svým nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 28/98, návrhu stěžovatele vyhovělo a ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" zrušilo. II. senát Ústavního soudu proto mohl pokračovat v přerušeném řízení a rozhodnout o ústavní stížnosti. Na výzvu soudce zpravodaje se k návrhu vyjádřil účastník a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu 28 Ca Městského soudu v Praze uvedla, že soud posoudil uloženou pokutu jako pořádkovou a proto zastavil řízení. Proto nemohl ani přezkoumávat její zákonnost. Vedlejší účastník se vyjádřil obsáhle k problematice možnosti NKÚ provádět kontroly u daňových poplatníků a správců daně. Tato možnost je dána zákonem a žádný orgán státní exekutivy není oprávněn zužovat výkladem svou vlastní působnost. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K vyjádření vedlejšího účastníka se vyjádřil stěžovatel svým podáním ze dne 13. 10. 1998, když polemizoval s tvrzením, že NKÚ může provádět kontrolu plnění státního rozpočtu v daňových věcech též u samotných daňových poplatníků . Na tomto základě posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní stížnosti. Došel k závěru, že ze spisového materiálu, předložených důkazů i vyjádření účastníků nade vší pochybnost vyplývá, že Městský soud v Praze zastavil řízení o návrhu stěžovatele z toho důvodu, že v případě pořádkových pokud je vyloučen soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy. Toto své rozhodnutí opřel o § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., který stanoví, že soudy ve správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách. II. senát Ústavního soudu došel v návaznosti na nález Pl. ÚS 28/98, kterým je při svém rozhodování vázán, k závěru, že ústavní stížnost je zcela opodstatněná. Rozhodnutí Městského soudu v Praze se opíralo o neústavní ustanovení o.s.ř., které bylo v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Tím bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. V soudním řízení byla aplikací neústavního předpisu porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je proto možné jen v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto bylo předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušeno. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v dané věci neposuzoval, zda v případě, který dal podnět k řízení, mohl NKÚ kontrolu vykonat a zda proto taková povinnost na straně odpovědného subjektu po právu byla. Předmětem řízení v rubrikované věci byla pouze otázka ústavnosti odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae) v podobě zastavení řízení před Městským soudem v Praze z důvodu výluky přezkumu pořádkových opatření správních orgánů včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách. Proto též Ústavní soud nepřistoupil k hodnocení ústavnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka o rozkladu ze dne 20. 5. 1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, neboť by tím zasahoval do nezávislosti rozhodování obecných soudů. Bude až věcí obecného soudu, aby tento konkrétní problém posoudil. Ústavní soud v rámci minimalizace zásahu do kompetence obecných soudů (zde správního soudnictví) do této problematiky nemohl vstoupit s ohledem na povahu a důvod rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se rovněž nezabýval vlastní otázkou kompetence NKÚ k provedení kontroly, a to z důvodu chybějící podmínky řízení. Zde se Ústavní soud ztotožňuje se stanoviskem účastníka řízení, že Městský soud v Praze nemohl posuzovat zákonnost rozhodnutí o rozkladu, neboť toto bylo ze soudního přezkumu v době rozhodování vyloučeno. Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, zrušit jako neústavní zásah do základních práv stěžovatele.