II.ÚS 2597/10

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti D. J., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NTZ 106/2008 ze dne 2. června 2010, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. března 2010, za účasti 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2)Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. září 2010 se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí "nejméně v rozsahu zamítnutí stížnosti stěžovatele". Z nich bylo usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, zastaveno jeho trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2, písmo b), odst. 3 trestního zákona, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal, a usnesením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství byla zamítnuta jeho stížnost jako nedůvodná. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

2. V ústavní stížnosti je zastáván názor, že nebyly splněny podmínky pro to, aby bylo trestní stíhání vůbec vedeno, a že mělo být zastaveno "z některého pro stěžovatele příznivějšího zákonného důvodu", tj. dle § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu. Použitý důvod pro zastavení trestního stíhání totiž prý nepředstavuje "dostatečnou občanskou satisfakci", neboť trestní stíhání bylo široce medializováno, čímž "široká veřejnost, a to včetně okolí stěžovatele, nabyla přesvědčení, že je stěžovatel zločincem mafiánského typu, což se jej, jeho rodiny a jeho známých hluboce dotklo a bude dotýkat ještě velmi dlouho". Státní zástupci tedy podle něj byli povinni hledat jinou interpretaci trestního řádu, nebo se o to alespoň pokusit.

3. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že je ústavní stížnost subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Ústavní stížnost je proto nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V § 72 odst. 3 zákona je přitom rozvedeno, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z vyloženého principu subsidiarity je proto třeba vyvodit, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tyto práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

5. Pomine-li se nepřípadná polemika stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen býti nemohl), je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně vyčerpány nebyly. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.

6. Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je předčasná. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona, jako nepřípustnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2010 Jiří Nykodým soudce zpravodaj