II.ÚS 261/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti Česká televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 41/2024-55 ze dne 27. 11. 2025 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Af 11/2022-83 ze dne 23. 1. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá v návětí uvedená rozhodnutí, neboť má za to, že správní soudy jimi porušily stěžovatelčiny ústavně garantovaná práva na uložení daně jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), potažmo na vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), a dále její právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).

2. Tato věc je dalším z mnoha případů, které řešily správní soudy a následně i Ústavní soud. Těžiště stěžovatelčiny činnosti leží ve veřejné službě v oblasti televizního vysílání, tj. činnosti neekonomické povahy. Ekonomická činnost má jen vedlejší, doplňující charakter. Jádro sporu se týká výše odpočtu daně z přidané hodnoty (DPH), které si daňový subjekt může nárokovat, pokud vykonává jak neekonomickou činnost, tak i činnost ekonomickou. Jen u činnosti s ekonomickým účelem lze uplatnit daňový odpočet. Sporné tedy bylo, zda vše, co stěžovatelka jako veřejnoprávní médium činí, má nutně a vždy hospodářskou spojitost. Pokud ne, jakým způsobem lze určit poměr mezi plněními s ekonomickým a neekonomickým účelem, obzvlášť v situaci, kdy činnost daňového subjektu sleduje oba účely najednou. Právě odpověď na tuto otázku předurčuje, jak vysoký daňový odpočet si stěžovatelka mohla nárokovat.

3. Stěžovatelka nesouhlasila s platebním výměrem za období prosinec 2012, jenž vydal vedlejší účastník, a napadla ho žalobou u Městského soudu v Praze. Ten její žalobu zamítl. Povahu projednávané věci vymezil jako další ze série sporů stěžovatelky týkajících se DPH v různých zdaňovacích obdobích, přičemž připomněl, že obdobnou právní argumentaci již řešil například v rozsudku č. j. 17 Af 6/2023-96. Vycházel přitom z ustálené judikatury Soudního dvora i NSS, podle níž činnost žalobkyně nepředstavuje jedinou nedělitelnou ekonomickou činnost, a proto jí náleží pouze poměrný nárok na odpočet DPH, odpovídající rozsahu využití přijatých plnění pro ekonomickou činnost. Ke stěžovatelkou navržené metodě výpočtu poměrného koeficientu podle zákona o DPH městský soud uvedl, že touto metodou se daňové orgány zabývaly, ale neakceptovaly ji, což řádně odůvodnily. Městský soud připomněl, že správní orgány nejsou povinny přijmout jakoukoli metodu navrženou daňovým subjektem, pokud není v souladu se zákonem a judikaturou. Stěžovatelkou navrhovaná metoda byla dle správních orgánů v rozporu s principem retroaktivity. Městský soud tak uzavřel, že daňové orgány oprávněně použily metodu výpočtu poměrného koeficientu vycházející z výnosů stěžovatelky dle údajů z výroční zprávy za rok 2012, což je v souladu s judikaturou NSS.

4. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Uvedl, že zásada legality nevyžaduje, aby zákon upravoval každou (technickou) podrobnost při výpočtu daňové povinnosti. Výnosová metoda je dle napadeného rozsudku NSS přijatelnou metodou pro účely výpočtu poměrného koeficientu a NSS neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, která rámcově aprobovala výnosovou metodu. K návrhu stěžovatelky, aby NSS věc předložil rozšířenému senátu nebo aby položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, NSS uvedl, že již ve skutkově i právně obdobné věci položil předběžnou otázku týkající se povahy služby veřejnoprávního vysílání (věc C-11/15, Český rozhlas), a že závěry, k nimž ohledně výnosové metody správce daně dospěl, plně odpovídají taktéž další judikatuře Soudního dvora (zejména rozsudkům ve věcech C-437/06, Securenta, C-140/17, Gmina Ryjewo, C-566/17, Związek Gmin Zagłębia Miedziowego a C-21/20, Balgarska Natsionalna Televizia). Z této judikatury rovněž vyplývají dostatečná vodítka pro posouzení zákonnosti výnosové metody, takže tato otázka již byla Soudním dvorem dostatečně vyjasněna a nebylo proto třeba pokládat další předběžnou otázku, jak navrhovala stěžovatelka.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry správních soudů a namítá, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva. Tvrdí porušení zásady legality, což se promítá do porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Dle stěžovatelky Soudní dvůr ve věci Balgarska nacionalna televizia, jednoznačně judikoval, že nárok provozovatele veřejnoprávního televizního vysílání na odpočet daně nelze poměrně snížit na základě způsobu financování jeho činnosti, jak navrhoval generální advokát. Tím, že správní a soudní orgány snížily stěžovatelce nárok na odpočet daně právě výnosovou metodou, zatížily stěžovatelku nezákonnou, a tedy protiústavní daní.

6. Zároveň stěžovatelka namítá porušení práva na zákonného soudce, neboť se jednalo o posouzení otázky výkladu unijního práva, která vyvstala před vnitrostátním soudem poslední instance a jejíž řešení nebylo ve světle rozsudku Soudního dvora Balgarska natsionalna televizia zřejmé a nepochybné. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud, aniž by věc předložil Soudnímu dvoru, zasáhl dle stěžovatelky do jejího práva na zákonného soudce.

7. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby její ústavní stížnosti - případně po podání předběžné otázky - vyhověl a aby napadená rozhodnutí správních soudů zrušil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud podobné věci rozhodoval již mnohokráte a nemá důvod se od svých závěrů odchylovat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1612/22 ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 3431/24 ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 822/25 ze dne 23. 7. 2025 a nejnověji sp. zn. IV. ÚS 1926/25 ze dne 10. 9. 2025).

10. Nejvyšší správní soud stěžovatelce podrobně a srozumitelně vysvětlil, proč její námitky nejsou důvodné. Citoval rozsáhlou vlastní judikaturu, v níž již obdobné právní otázky řešil, a neshledal důvod se od ní odchýlit (viz bod 31 napadeného rozsudku NSS). K argumentaci stěžovatelky rozsudkem Soudního dvora ve věci Balgarska natsionalna televizia NSS přesvědčivě uvedl, že tento rozsudek nezměnil právní pohled na možnost aplikace výnosové metody při výpočtu poměrného koeficientu a že jím tedy nedošlo ke změně výkladu práva (bod 37 tamtéž).

11. Jak opakovaně judikoval Soudní dvůr a jak už v minulosti konstatoval i Ústavní soud, vnitrostátní zákonodárce nemusí přímo do textu zákona vtělit způsob, jakým se stanoví poměr mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi, a to za účelem určení konkrétní (poměrné) výše daňového odpočtu (srov. také bod 54 a násl. napadeného rozsudku NSS). Pokud daňový subjekt nic nenavrhne, metodu poměrného výpočtu stanoví sám daňový orgán. Pokud daňový subjekt něco navrhne, jím navrženou metodu daňový orgán smí upravit, pokud ji vyhodnotí jako nevhodnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 822/25, bod 10). Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi neshledal protiústavním ani použití výnosové metody, která poměřuje výnosy z ekonomické činnosti a celkové výnosy (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1926/25).

12. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud měl povinnost předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž není úkolem Ústavního soudu posoudit, zda v konkrétní věci měla či neměla být položena předběžná otázka, a už vůbec ne, zda by taková předběžná otázka mohla něco změnit na výsledku vnitrostátního sporu. Avšak v případě, kdy se soud poslední instance (ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU) rozhodne předběžnou otázku nepoložit, Ústavní soud přezkoumává kvalitu odůvodnění nepoložení předběžné otázky, tj. zda soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval za vhodné či potřebné obrátit se v dané věci s předběžnou otázkou na Soudní dvůr. Tento požadavek spravedlivého procesu totiž plyne jak z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 či nález sp. zn. III. ÚS 3808/14 ze dne 26. 2. 2015), tak i z judikatury obou evropských soudů.

13. Z napadeného rozhodnutí NSS je patrné, že se detailně zabýval závěry a požadavky plynoucími z unijního práva a judikatury Soudního dvora. Odůvodnění rozsudku NSS se opírá o celou řadu rozsudků Soudního dvora, z nichž plyne, že televizní poplatky nepředstavují protiplnění za individualizovanou službu a že veřejnoprávní vysílání v rozsahu financovaném těmito poplatky nepředstavuje ekonomickou činnost zakládající nárok na odpočet DPH. NSS rovněž řádně vyložil, co pro posuzovanou otázku plyne z dosavadní judikatury Soudního dvora a proč má za to, že z této judikatury vyplývají dostatečná vodítka pro posouzení souladu výnosové metody s právem EU (zejména body 95 až 109 napadeného rozhodnutí NSS). Takové odůvodnění nepoložení předběžné otázky plně vyhovuje jak požadavkům recentní judikatury Soudního dvora na podrobnější odůvodnění v případě, že správný výklad unijního práva je natolik zřejmý, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost (věc C-767/23, Remling, bod 37), tak Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2549/24, bod 32 a násl.). Ani námitka nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru proto není opodstatněná.

14. Stěžovatelce nelze dát zapravdu ani v námitce, že NSS pochybil, pokud v napadeném rozsudku odkazuje na stanovisko generálního advokáta, neboť Soudní dvůr argumentaci generálního advokáta "explicitně odmítl jako nesprávnou" (bod 24 ústavní stížnosti). S tímto tvrzením se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Skutečnost, že Soudní dvůr nepřevzal všechny dílčí úvahy generálního advokáta, sama o sobě neznamená, že by je odmítl. Rozsudek Balgarska natsionalna televizia nevyloučil použití výnosové ani žádné jiné konkrétní metody určení podílu ekonomické činnosti, ale zdůraznil, že zvolená metoda musí směřovat ke zjištění skutečného rozsahu použití vstupních plnění pro ekonomickou činnost. Nejvyšší správní soud nevycházel z úvahy, že nárok na odpočet závisí na zdroji financování konkrétních nákupů, nýbrž z úvahy, že výnosová metoda představuje vhodný prostředek pro určení podílu ekonomické činnosti na činnosti celkové. Jeho argumentaci proto z ústavního hlediska není co vytknout.

15. Konečně, co se týká návrhu stěžovatelky, aby sám Ústavní soud případně podal předběžnou otázku Soudnímu dvoru, položení předběžné otázky shodně se svojí judikaturou nevylučuje (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/16, bod 159). K takovému kroku by ale bylo potřeba přistoupit teprve tehdy, pokud by k němu vyvstal důvod. Jak přitom vyplývá z výše uvedeného, o takovou situaci v tomto případě nejde.

16. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Odmítl proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu