II.ÚS 2621/07
V PLATNOSTIDalší rozhodnutí pod touto sp. zn.: Usnesení 25. 11. 2010
- NSS 2 Afs 142/2005-80
- KS Brno 29 Ca 236/2006-18
- NSS 5 Afs 28/2007-37
- ÚS II.ÚS 2621/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě a nebyla opodstatněná. Soud se nezabýval věcným obsahem stížnosti, protože rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo zjevně neopodstatněné. Stížnost proti rozhodnutí krajského soudu byla zřejmě opožděná, protože lhůta začala po doručení tohoto rozhodnutí, nikoli po usnesení vyššího soudu. Ústavní soud nesmí přezkoumat rozhodnutí obecných soudů, pokud nejde o porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti S.M.K, a. s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, zastoupené JUDr. Renatou Volnou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 25, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007 č. j. 5 Afs 28/2007-37, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Ca 236/2006-18 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2006 č. j. 2 Afs 142/2005-80, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 10. 2007, se společnost EKOFOND a. s., se sídlem v Brně, Rašínova 2/103, domáhala, s odkazem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně. V odůvodnění ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s výkladem práva Nejvyššího správního soudu, jehož názorem byl Krajský soud v Brně při svém dalším rozhodování vázán, když napadeným rozhodnutím rozhodl v neprospěch stěžovatelky a konstatoval, že jako investiční fond od základu daně odečíst daňovou ztrátu původně nemohla vůbec a po příslušné novele zákona o dani z příjmu mohla takto daňovou ztrátu uplatnit až na ztráty vzniklé v budoucnu, tj. počínaje zdaňovacím obdobím roku 1996. Stěžovatelka namítala, že takový názor nebyl pro danou věc právně relevantním, neboť v daném zdaňovacím období byla stěžovatelka již akciovou společností, které zákon odečet daňové ztráty za předcházející období nezakazoval. Vzhledem ke skutečnosti, že společnost EKOFOND, a.s., vystupující v řízení o projednávané ústavní stížnosti jako stěžovatelka, v důsledku převodu jmění zanikla a do jejích práv a povinností v celém rozsahu vstoupila jiná právnická osoba - společnost S.M.K, a.s., se sídlem v Blansku, Skalní Mlýn 96, rozhodl Ústavní soud k návrhu této společnosti svým usnesením podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 107 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a nadále v řízení pokračoval s touto právní nástupkyní jako stěžovatelkou. Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 11. 7. 2006 č. j. 2 Afs 142/2005-80 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005 č. j. 29 Ca 351/2003-53, kterým krajský soud původně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž brojil proti dodatečnému platebnímu výměru daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 1997. Krajský soud posléze nově přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů, přičemž byl vázán ve smyslu § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), právním názorem, který Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil, a napadeným rozsudkem ze dne 21. 9. 2006 č. j. 29 Ca 236/2006-18 žalobu stěžovatelky zamítl. Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla svou kasační stížností, v níž tvrdil, že výklad, který učinil krajský soud v návaznosti na kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ohledně oprávnění odečíst daňovou ztrátu za rok 1993 ve zdaňovacím období 1997, je neústavní. Napadeným usnesením ze dne 22. 8. 2007 č. j. 5 Afs 28/2007-37 však Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl podle § 46 odst 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s § 120 a § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jako nepřípustnou, aniž by se jí věcně zabýval. Dospěl k závěru, pokud argumentace stěžovatelky směřuje právě proti jeho závaznému právnímu názoru, který krajský soud plně respektoval při svém novém rozhodování, pak je jeho rozhodnutí ex lege z kasačního přezkumu vyloučeno. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti v poměru k naposledy vydanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí kasačního soudu zjištěn nebyl. Kasační soud se v uvedeném rozhodnutí samotným meritem věci nezabýval. V odůvodnění svého odmítavého rozhodnutí - na něž lze odkázat - dostatečně vysvětlil, že podmínky přípustnosti kasační stížnosti stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nejsou dány. Ze shora uvedeného popisu vývoje dané věci je patrno, že kasační soud tak postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, ostatně stěžovatelka sama v poměru k tomuto poslednímu rozhodnutí kasačního soudu a jeho postupu v ústavní stížnosti konkrétní výhrady ani nevznáší. Jelikož zásah do práv stěžovatelky, jichž se dovolává, samotným tímto rozhodnutím kasačního soudu Ústavní soud neshledal, odmítl v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, je podána opožděně. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřípustnou nikoli z důvodu závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo kasační stížnost podat. Dle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatelka brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. V takovém případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího správního soudu, když kasační stížnost stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jí zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu počala stěžovatelce běžet již následujícího dne po doručení tohoto rozhodnutí a nikoli doručením usnesení Nejvyššího správního soudu. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud odmítl jako podanou po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatelka napadla původní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud ústavní stížnost v této části za nepřípustnou. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení. V dané věci je totiž zřejmé, že jde o rozhodnutí, která do práv a povinností stěžovatelky zasáhlo nikoli konečným způsobem, neboť Krajský soud v Brně byl zavázán v daném procesním stavu vydat rozhodnutí nové, proti němuž bylo možné podat ústavní stížnost. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako podanou po lhůtě k tomu stanovené, a v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost odmítnul jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. prosince 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.