II.ÚS 263/05
V PLATNOSTI- KS Ústí 17 Cm 28/98
- ÚS II.ÚS 263/05
Ústavní soud odmítl návrh na zahájení řízení, protože stěžovatelka nevyčerpla všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Návrh se nezabýval konkrétním rozhodnutím nebo zásahem orgánu veřejné moci, ale obecnou stížností na postup soudu. Ústavní soud nemá pravomoc přezkumem celkového průběhu probíhajícího řízení nebo jeho procesních vývojů. Rozhodnutí bylo odmítnuto jako nepřípustné podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky společnosti LIBS Glass, kom. spol. v likvidaci, se sídlem v Libochovicích, Rokycanova 368, zastoupené JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 121, o návrhu ze dne 6. 5. 2005, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatelka se svým návrhem domáhá, aby Ústavní soud nálezem nařídil Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby řízení, vedená pod sp. zn. 17 Cm 28/98, 33 Cm 44/98, 27 K 152/99 a 44 Cm 177/2001, uvedl do stavu před porušením základních procesních a majetkových práv společnosti LIBS Glass, kom. spol., v těchto věcech neprodleně jednal a nadále neporušoval práva účastníků řízení na spravedlivý proces. V návrhu poukazuje na nesrovnalosti, ke kterým v rámci jednotlivých řízení vedených pod shora uvedenými spisovými značkami došlo od počátku nařízení konkursu na Libochovické sklárny dnem 26. 5. 2000 a vyjadřuje přesvědčení, že napadený soud umožnil neoprávněnému uživateli vytunelovat majetek stěžovatelky a nyní sám zneužíváním a obcházením zákona organizuje vyvlastňování majetku bez zákonného zmocnění jednáním v rozporu s účelem zákona o konkursu a vyrovnání a v rozporu s cílem konkursního řízení stanoveným tímto zákonem. Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") umožňující její meritorní projednání. Z čl. 83 Ústavy ČR (dále jen Ústava) vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit, neboť při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Dle ustanovení čl. 87 Ústavy je Ústavní soud oprávněn rozhodovat výhradně ve věcech v tomto článku uvedených. Působnost Ústavního soudu je ve vztahu k ústavní stížnosti vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tak, že Ústavní soud je oprávněn v řízení o ústavní stížnosti posoudit jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení, a další pravidla řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 2, 3 a 4 zákona o Ústavním soudu pak vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Dle § 75 cit. zák. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Z výše uvedeného je zřejmé, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, majícím svůj právní základ v citovaných ustanoveních, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná (čl. 4 Ústavy). Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice částečně rekapituluje průběh shora specifikovaných řízení, nicméně neuvádí, zda a jaké procení prostředky k nápravě řady jí tvrzených nedostatků v rámci jednotlivých řízení využila, zda o nich bylo pravomocně rozhodnuto, event. kdy se tak stalo (v některých případech uvádí, že o nich dosud nebylo rozhodnuto, v jiných případech je evidentní, že ústavní stížnost je ve vztahu k tvrzenému zásahu či rozhodnutí podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavního soudu). Formulace petitu, kterým je Ústavní soud vázán, navíc nasvědčuje tomu, že stěžovatelka (jako účastnice řízení u obecného soudu) dovozuje jiný zásah orgánu veřejné moci z celkového postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízeních vedených pod sp. zn. 17 Cm 28/98, 33 Cm 44/98, 27 K 152/99, a 44 Cm 177/2001. Námitky stěžovatelky tak zůstávají pouze v rovině "obecné stížnosti" na postup Krajského soudu v Ústí nad Labem ve shora uvedených řízeních, postrádají jakoukoliv ústavněprávní argumentaci (stěžovatelka se pouze omezuje na konstatování o porušení jejích procesních a majetkových práv) a neumožňují tak přezkum Ústavním soudem v rámci jeho působnosti. Ústavní soud je totiž v řízení o ústavní stížnosti za uvedených podmínek příslušný pouze k rozhodnutí o zrušení konkrétního individuálního právního aktu, nebo k vydání zákazu pokračovat v zásahu orgánu veřejné moci, který musí být ve shora uvedeném smyslu specifikován. Úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost probíhajícího řízení, či vyhledávat, zda v případě tvrzených nesrovnalostí, které měly nastat v průběhu řízení, ať již vydáním dílčích procesních rozhodnutí (případně rozhodnutí meritorních) nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, došlo k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení. Koncepce ústavního soudnictví je v individuálních věcech založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jiný zásah orgánu veřejné moci pak nelze automaticky spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady (pokud by vůbec byly zjištěny) lze v rámci přezkumu celého řízení zpravidla napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tedy nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu pouze bez dalšího obecně nařídit, aby krajský soud uvedená řízení uvedl do stavu před porušením základních procesních a majetkových práv, ve věci neprodleně jednal a nadále neporušoval práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2005 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.