II.ÚS 2656/15

Rubrum

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bedřicha, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. 55 Cm 135/2014-78, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 2 Cmo 34/2015-105, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 1. 9. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. V záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz znějící na částku 45.436,61 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele jako žalovaného byl poté citovaný rozsudek městského soudu potvrzen napadeným rozsudkem vrchního soudu.

2. Stěžovatel v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, stejně jako v následném odvolání i v ústavní stížnosti opětovně uvádí, že daná rozhodnutí považuje za nespravedlivá, neboť zajišťovací směnka - od níž se směnečný platební rozkaz odvíjí - se vztahuje k úvěru poskytnutému Komerční bankou, a. s., v níž měl stěžovatel obchodní podíl a jejímž byl jednatelem; proto stěžovatel vystupoval na předmětné směnce jako směnečný rukojmí. Stěžovatel však posléze odešel do starobního důchodu a svůj obchodní podíl převedl na nového jednatele dané společnosti. Není proto správné, požaduje-li nyní po něm Komerční banka, a. s. jako po žalovaném 2 (žalovaným 1 je sama obchodní společnost) výše uvedenou částku. Dochází totiž k oddělení samotné "smlouvy o úvěru" od závazků ze směnky. Stěžovatel rovněž uvádí, že se ve směnečném právu (na rozdíl od Komerční banky, a. s.) neorientuje.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

4. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádný přesvědčivý důvod, který by byl způsobilý jakkoliv zpochybnit napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost totiž pouze popisuje průběh předchozího řízení a k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces neuvádí žádnou skutečnou argumentaci. Stěžovatel ostatně nepředkládá ani jedinou námitku relevantní pro daný směnečný vztah. Směnka je totiž relativně abstraktní cenný papír a není (resp. nemusí být) závislá na původním závazkovém vztahu. Proto skutečnost, že stěžovatel přestal být v dané obchodní společnosti aktivní, nemá na jeho rukojemství - když to samo o sobě stěžovatel vůbec nezpochybňuje - žádný vliv.

5. Poukazuje-li stěžovatel v rámci svého případu na judikaturu Ústavního soudu týkající se směnečné problematiky prezentované zejména nálezem pléna Ústavního soudu ze 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 [(N 174/67 SbNU 115) č. 369/2012 Sb.] a na něj navazujícími rozhodnutími, pak opomíjí, že tato judikatura dopadá zejména na vztahy, kde jako směnečný dlužník vystupoval spotřebitel. Stěžovatel však v nyní projednávané věci do daného směnečného vztahu vstupoval jako podnikatel. Stěžovatelem namítaná abstraktnost směnky je přitom její esenciální vlastností a Ústavnímu soudu se proto nejeví nespravedlivým ani závěr obecných soudů, že si stěžovatel měl být této její vlastnosti a důsledků z toho plynoucích vědom.

6. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu 2015 Radovan Suchánek v. r. předseda senátu