II.ÚS 266/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Iva Stacha a Mgr. Andrey Stachové, obou zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem, se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 3429/2018-428, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2018 č. j. 19 Co 46/2018-382 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 2017 č. j. 7 C 186/2003-348, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jimiž mělo být porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé po žalovaném domáhali zaplacení částky 1 190 624,40 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 2017 č. j. 7 C 186/2003-348 byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 19 Co 46/2018-382 potvrdil předešlý rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud uzavřel, že v daném případě vůbec nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Stěžovatelé poté podali dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 3429/2018-428, a to podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, neboť dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a současně v něm ani nebyl uplatněn jediný možný dovolací důvod podle zákona. Nejvyšší soud konkrétně shledal, že stěžovatelé v dovolání neoznačili žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a navíc neuplatnili dovolací důvod podle zákona, ale namítali vady řízení (kterými však podle Nejvyššího soudu rozsudek odvolacího soudu mimoto zjevně netrpí).

3. Stěžovatelé mají za to, že obvodní soud i městský soud svým postupem v řízení porušily jejich právo na spravedlivý proces. Obvodní soud totiž odmítl kriticky zkoumat v řízení vypracovaný znalecký posudek, a naopak automaticky přijal jeho závěr za správný, a to navíc přesto, že znalkyní učiněný závěr byl fakticky nepoužitelný. Dále pak obvodní soud nedal stěžovatelům možnost prosazovat svá práva a neprovedl další důkazy. Městský soud stěžovatelům rovněž upřel možnost řádně se účastnit řízení, neboť ignoroval svou poučovací povinnost vůči stranám sporu a neupozornil je, že věc bude po právní stránce posuzovat jinak; dopustil se tak porušení § 118a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Jeho právní posouzení (že v daném případě nedošlo k bezdůvodnému obohacení) navíc v napadeném rozhodnutí není vůbec zdůvodněno; nadto městský soud jako odvolací soud změnil právní kvalifikaci věci, aniž předtím zopakoval dokazování. K tomu pak stěžovatelé odkazují na judikaturu Ústavního soudu o poučovací povinnosti soudů, zákazu překvapivých rozhodnutí a povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, jakož i na závěry komentářové literatury. Městskému soudu též vytýkají, že pominul jejich důkazní návrh. Celkově stěžovatelé považují jimi "popsaná nesprávná procesně-právní posouzení věci, resp. odchylky odvolacího soudu od konstantní judikatury" za neodstranitelné, pročež je podle nich nevyhnutelné kasační rozhodnutí. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítají, že jejich dovolání bylo odmítnuto z důvodu přepjatého formalismu.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. V podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí rozsáhlé výtky vůči rozhodnutím a postupu obvodního soudu jako soudu prvního stupně i městského soudu jako odvolacího soudu; je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je právě nesouhlas stěžovatelů s výsledkem sporu před obecnými soudy a s rozhodnutími ve věci samé. Naopak vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé uplatňují jedinou obecnou námitku, a to námitku přepjatého formalismu, aniž ji ovšem jakkoli blíže rozvádějí a konkretizují, v čem onen přepjatý formalismus v posouzení Nejvyššího soudu spatřují.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že institut ústavní stížnosti je spojen s principem subsidiarity, který vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech dostupných efektivních procesních prostředků, které má stěžovatel podle zákona k dispozici k ochraně svých práv. Proto podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je přitom podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Neboli, dojde-li k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu rozhodnutí dovolacího soudu odmítajícímu dovolání pro vady (srov. nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16; dostupný též na https://nalus.usoud.cz).

8. V posuzovaném případě bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako vadné; stěžovatelé tudíž před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpali dostupné opravné prostředky k ochraně svých práv, a jejich ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozsudku obvodního soudu a rozsudku městského soudu, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

9. V části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako vadné, neboť podle Nejvyššího soudu neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ani zákonný dovolací důvod, a tudíž nesplňovalo dvě z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti nijak nerozporují uvedený závěr Nejvyššího soudu a jeho posouzení podaného dovolání jako vadného; nenamítají, že by jejich dovolání dotčené náležitosti splňovalo či že by se Nejvyšší soud jinak zmýlil nebo postupoval protiústavně při hodnocení jejich dovolání. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí jedinou obecnou námitku přepjatého formalismu, aniž ji ovšem jakkoli blíže rozvádějí. Napadené rozhodnutí je podrobně a srozumitelně odůvodněno a nelze z něj seznat, že by Nejvyšší soud v daném případě postupoval v rozporu s ústavněprávními požadavky. Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména jejich práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

10. Z popsaných důvodů byla podaná ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, byla odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. února 2019 Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu