II.ÚS 2669/17
V PLATNOSTI- NS 22 Cdo 828/2017
- ÚS II.ÚS 2669/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala přikázání pozemků do svého vlastnictví podle § 1086 občanského zákoníku. Soud se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, že ustanovení o stavbě na cizím pozemku nejsou aplikovatelná na oprávněné stavby vzniklé před účinností občanského zákoníku. Aplikace těchto ustanovení by podle Ústavního soudu představovala nepřípustnou retroaktivitu. Soud neshledal porušení základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: FATOS, spol. s.r.o., sídlem Přívozní 1054/2, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem sídlem Za Strahovem 1101/31, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 22 Cdo 828/2017-138, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 12 C 449/2015, zamítl žalobu stěžovatelky, aby v žalobě specifikované pozemky, na kterých leží stavba stěžovatelky, byly přikázány za náhradu do jejího vlastnictví podle ustanovení § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Právní předchůdce stěžovatelky - zemědělské družstvo - zřídilo v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), oprávněnou stavbu na pozemcích, které byly později vydány v restituci ve věci žalovaným vlastníkům pozemků (dále jen "žalovaní"). Stavba se tak ocitla na pozemcích žalovaných a stěžovatelce, která ji již za tohoto stavu koupila, nesvědčí žádný právní titul opravňující ji mít stavbu na cizích pozemcích žalovaných. Okresní soud v Kolíně svůj rozsudek odůvodnil mimo jiné tím, že § 1086 občanského zákoníku, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá přikázání pozemků do svého vlastnictví, nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje pouze na případy neoprávněných staveb a stavba stěžovatelky je stavbou oprávněnou. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 24 Co 318/2016, tak, že rozsudek Okresního soudu v Kolíně ve výroku o věci samé potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že pro oprávněné stavby, vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1963 Sb., jsou ustanovení občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby nepoužitelné. Dále uvedl, že právní poměry k nikoliv neoprávněné stavbě na cizím pozemku, vzniklé před účinností občanského zákoníku, jsou upraveny v přechodných a závěrečných ustanoveních občanského zákoníku, podle kterých zůstává zachováno oddělené vlastnictví stavby a pozemku a vlastník stavby i vlastník pozemku mají vzájemné předkupní právo. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud (ve shodě s krajským soudem a okresním soudem) dospěl k závěru, že aplikace § 1084 a násl. občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku je vyloučena na stavbu stěžovatelky, která byla zřízena před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení jejích základních práv v důsledku nesprávného výkladu právní úpravy vypořádání staveb postavených na cizích pozemcích v občanském zákoníku. Stěžovatelka je na rozdíl od soudů přesvědčena, že za použití gramatického, logického, teleologického i systémového výkladu nelze dospět k jinému závěru, než že se vypořádání existence odlišného vlastnictví stavby a pozemku i v případě stavby oprávněné musí řídit § 1086 občanského zákoníku. Stěžovatelka tento svůj argument v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je toliko přetrvávající polemika s výkladem ustanovení občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku provedeným obecnými soudy, naposledy Nejvyšším soudem, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá. Stěžovatelka tedy v podstatě zpochybňuje právní závěr Nejvyššího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K otázce aplikovatelnosti právní úpravy občanského zákoníku o stavbě na cizím pozemku na nyní posuzovanou věc Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že uvedená právní úprava je založena na uplatnění superficiální zásady, tedy že neoprávněná stavba je součástí pozemku a na jiné případy nelze předmětná ustanovení aplikovat. Navíc podle Nejvyššího soudu je aplikace ustanovení o stavbě na cizím pozemku v občanském zákoníku vyloučena na stavby zřízené před nabytím účinnosti občanského zákoníku již proto, že by šlo o nepřípustnou retroaktivitu. Závěrem napadeného rozsudku Nejvyšší soud doplnil, že vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku v těchto případech, kdy stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby užívá pozemek bez právního důvodu, se vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Ústavní soud na uvedeném dostatečně odůvodněném výkladu předmětné právní úpravy občanského zákoníku ze strany Nejvyššího soudu neshledává nic protiústavního. Na rozdíl od stěžovatelky, neshledal Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu jakýkoli interpretační exces, který by umožnil Ústavnímu soudu závěry Nejvyššího soudu přehodnocovat. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. prosince 2018 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu