II.ÚS 269/22
V PLATNOSTI- OS Třebíč 3 PP 28/2021-40
- KS Brno 8 To 321/2021-49
- ÚS II.ÚS 269/22
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se domáhal zrušení rozhodnutí odsouzeného o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soud konstatoval, že obecné soudy správně posoudily, že stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění. Závěr soudů byl založen na objektivních skutečnostech, včetně opakovaného nerespektování uloženého trestu vyhoštění. Ústavní soud uznal rozhodnutí za ústavně konformní a nezakládající porušení základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem, sídlem Palackého tř. 2203/186, 612 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 321/2021-49 ze dne 2. 11. 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 3 PP 28/2021-40 ze dne 10. 9. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Napadenými rozhodnutími tak mělo dojít k porušení základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti dostatečně známy. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je zamítána z důvodu údajného nenaplnění třetí zákonné podmínky, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021. Podle názoru stěžovatele nadepsané soudy nesplnění třetí zákonné podmínky dovozují výhradně z trestní minulosti stěžovatele, čímž jsou jejich závěry nesprávné a v duchu konstantní judikatury Ústavního soudu neakceptovatelné. Obecné soudy tak zcela rezignovaly na zjišťování aktuálních poznatků o osobnosti stěžovatele (např. navázání spolupráce s organizací Podané ruce o. p. s. v rámci resocializace, přípis družky o připojení k jeho žádosti o podmíněné propuštění), stavu jeho nápravy či jeho vnitřní proměny, čímž porušily jeho práva na soudní ochranu. Závěrem stěžovatel uvádí, že si je vědom uloženého trestu vyhoštění, a tento je připraven plně respektovat. Stěžovatel nemá v úmyslu se na území České republiky po výkonu trestu odnětí svobody (případně po podmíněném propuštění) zdržovat, neboť si je vědom všech jeho důsledků. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud primárně konstatuje, že otázce aplikace ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439), sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 991/15 ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 55/16 ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017, případně usnesení sp. zn. II. ÚS 2276/18 ze dne 16. 10. 2018, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených předpokladů mimořádným institutem, který dává soudu možnost - nikoliv však povinnost - odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Jinými slovy, užití tohoto beneficia není nárokové a automatické. Je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti každého jednotlivého případu samostatně a rozhodly, zda podmínky pro takové mimořádné zkrácení po zásluze uloženého trestu nastaly. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že tomu tak není, jedná se o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy výklad obecných soudů je poznamenán zjevným faktickým omylem či logickým excesem (vnitřním rozporem), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)]. Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Ústavní soud musí konstatovat, že v nyní projednávaném případě závěr obecných soudů o nenaplnění třetí podmínky z ústavněprávního hlediska obstojí. Jelikož všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně, je zjevné, že obecné soudy nepochybily, pokud za daných okolností žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítly. V této souvislosti je nutné připomenout, že otázku důvěry v nápravu odsouzeného nelze zúžit na prosté matematické sečtení dober, dosažených odsouzeným během výkonu trestu. Ačkoliv důvěra v odsouzeného tento matematický kalkul nepochybně přesahuje, musí být závěr soudce především odrazem jeho vnitřního přesvědčení o nápravě pachatele (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 279/14 ze dne 29. 1. 2014). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že k apriornímu vyloučení možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v případě stěžovatele nedošlo. Soudy se otázkou splnění všech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění řádně zabývaly, zhodnocení podstatných okolností věnovaly odpovídající pozornost a adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021 je tak v kontextu výše uvedeného nutné označit za nepřípadný. Naopak závěry obecných soudů (zejména Krajského soudu v Brně) plně konvenují závěrům přijatým v recentním nálezu sp. zn. IV. ÚS 2393/21 ze dne 15. 2. 2022, v němž Ústavní soud konstatoval, že porušením čl. 36 odst. 1 Listiny není, je-li zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění založeno na zjištění, že žadatel již v minulosti po podmíněném propuštění za stejných podmínek selhal, či se tak dokonce stalo opakovaně, což je evidentně případ stěžovatele (viz bod 5 odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně). Navíc soudy ze spisu nezjistily žádnou objektivní skutečnost, že stěžovatel tentokrát území České republiky skutečně dobrovolně opustí, když opakovaně nerespektoval uložené tresty vyhoštění a i nadále se bez povolení na území České republiky zdržoval. Napadená rozhodnutí obecných soudů tak lze označit za výraz ústavně konformního nezávislého soudního rozhodování, a to včetně náležitého odůvodnění ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2022 David Uhlíř v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.