II.ÚS 2701/23

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Bartošem, advokátem se sídlem Dlouhá 16/705, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Brno, č. j. NCOZ-7908-82/TČ-2022-417604-F ze dne 27. 3. 2023, usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 16/2023-185 ze dne 9. 8. 2023 a vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 2 NZT 27/2023-63 ze dne 25. 9. 2023, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Brno, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným usnesením Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura Brno (dále jen "policejní orgán") bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele jako obviněného ze spáchání pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Stěžovatel podal proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost.

3. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost zamítl. Dospěl k závěru, že stížnost není důvodná, když policejní orgán před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele shromáždil dostatek důkazů, které plně odůvodňovaly rozhodnutí policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Usnesení policejního orgánu zároveň označil za dostatečně a srozumitelně odůvodněné, obsahující všechny potřebné náležitosti. Uvedl, že pro vydání usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) není nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jako je tomu u obžaloby, když postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že trestný čin spáchala určitá osoba, který musí být konkrétními skutečnostmi dostatečně odůvodněn tak, aby v další fázi přípravného řízení mohl být uvedený závěr prověřen. V odst. 12 napadeného usnesení popsal, že stěžovatel není trestně stíhán za to, že na sebe či jiného pouze převedl výnos z trestné činnosti bez dalšího, ale za to, že zastíral, resp. usiloval o to, aby bylo znemožněno zjištění původu věci získané trestným činem, čímž navozoval dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Použití právní úpravy účinné až od 1. 2. 2019 a tím vyloučení trestní odpovědnosti, by podle státního zástupce bylo v rozporu s dosud zjištěnými skutečnostmi.

4. Stěžovatel podal následně k Nejvyššímu státnímu zastupitelství žádost k výkonu instančního dohledu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyrozumění ze dne 25. 9. 2023 dospěl k závěru, že v rámci stížnostního řízení se vrchní státní zastupitelství dostatečným způsobem zabývalo stěžovatelovými námitkami. Dodal, že samotná skutečnost, že státní zástupce vykonávající dozor v předmětné věci a obhajoba obviněného mají odlišný pohled na hodnocení některých okolností spojených s dovozením existence podezření ze spáchání trestného činu, nemohou být zákonným důvodem výkon dohledu a zasahování do autonomní působnosti státního zástupce příslušného k výkonu dozoru. Zdůraznil, že prostředky výkonu dohledu je možno uplatňovat pouze v situacích zjevného vybočení dozorového orgánu z rámce zákonnosti zvoleného postupu případně zjevného neplnění úkolů veřejné žaloby v trestním řízení. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uzavřel, že taková situace v projednávaném případě nebyla zjištěna a že nebyly shledány podmínky a zákonné důvody k využití dohledových opatření ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že v některých částech je obvinění založeno na absenci skutkových zjištění, když policejním orgánem nebylo zjištěno, proč k převodu některých finančních prostředků došlo, z čehož mělo být podle stěžovatele v rozporu se zákonem dovozováno, že převod je považován za ekonomicky neodůvodněný. Stěžovatel dodává, že je na něj nepřípustně přenášeno důkazní břemeno v otázce jeho případné viny, ačkoliv důkazní břemeno v trestním řízení je na straně obžaloby, nikoliv na straně podezřelého. Dodává, že policejní orgán vycházel při vydání usnesení o zahájení trestního stíhání prakticky pouze z informací získaných z jiných trestních řízení, v nichž většinou stěžovatel ani nebyl účastníkem. Zahájení trestního stíhání je podle stěžovatele postaveno na skutečnosti, že v rámci svého podnikání nakupoval nemovitosti a následně je prodával za vyšší cenu jiným osobám, a že kriminalizací tohoto jednání měly orgány činné v trestním řízení zasáhnout do ústavního práva stěžovatele podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Dále podle stěžovatele bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, ačkoliv převod výnosu z trestné činnosti na sebe nebo na jiného nebyl v době, kdy se měl stěžovatel dopustit předmětného jednání, trestný, když odkazuje na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019.

6. Dne 24. 4. 2024 stěžovatel doplnil podání podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, o návrh, aby soudce zpravodaj rozhodl, že náklady na zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti zcela zaplatí stát.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, podle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných procesních předpisů. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 710/23 ze dne 30. 5. 2023). Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

10. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává dozor příslušný státní zástupce (§ 174 a násl. trestního řádu), který je dle § 172 odst. 1 trestního řádu povinen zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem.

11. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu či státních zastupitelství trpěla vadami, které by si žádaly jejich zrušení. Z odůvodnění usnesení jednoznačně plyne, jakými úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné podotknout, že materiální důvody zahájení trestního stíhání, tedy samotná důvodnost tohoto kroku, leží v tomto stadiu trestního řízení zcela mimo přezkum Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1055/12 ze dne 29. 3. 2012). Právní stránka věci je dále srozumitelně a logicky popsána v usnesení vrchního státního zastupitelství (srov. odst. 12 a násl. napadeného usnesení vrchního státního zastupitelství) i Nejvyššího státního zastupitelství, tedy nejde o rozhodnutí extrémním způsobem vybočující z požadavků kladených na zákonnost trestního stíhání Listinou a trestním řádem. V dalším průběhu trestního řízení může dojít ke změně právní kvalifikace jednání, upřesnění jednání stěžovatele, a to v závislosti na dalších skutkových zjištěních v dalším průběhu řízení; není tedy jakkoli konzervován či petrifikován současný stav vyšetřování. Napadená rozhodnutí nepředjímají výsledek dokazování před nezávislým soudem.

12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu